Dějiny městečka Němčic nad Hanou začínají prvními písemnými zprávami o něm,ale lidé žili na území dnešní obce mnohem dříve. O nejstarších obyvatelích vyprávějí tzv. archeologické nálezy ,to znamená zbytky dávných osad a pohřebišť uložených v zemi. Němčice nad Hanou patří mezi ty moravské obce, ve kterých se našli zájemci o “starožitnosti”, jak se dříve říkávalo archeologickým památkám,již koncem minulého století,a v nichž se začalo vyhledáváním archeologických dokladů před více než půl stoletím.

Zásluhu o první upozornění na nálezy v Němčicích n.H. má tehdejší řídící učitel Jan Sedláček. Nejvíce objevů v obci je však spojeno se jménem němčického rodáka Antonína Teličky, učitele v různých hanáckých obcích a nakonec ředitele školy v Přerově. Vyhledával pravěké památky, shromažďoval je a potom ze svých sbírek vytvořil archeologické muzeum, které bylo začleněno do nově založeného muzea J.A.Komenského v Přerově. Antonín Telička dovedl nadchnout pro archeologické výzkumy své přátele, němčické občany, kteří s ním prohledávali katastr obce a vykopávali doklady pravěkého osídlení. Některé výzkumy v Němčicích nad Hanou vedl i významný moravský archeolog I.L.Červinka. Z němčických občanů je třeba jmenovitě vzpomenout aspoň ty, kteří byli oběma badatelům nejvěrnějšími pomocníky. Byli to: J.Voznica,A. Šimeček, Fr. Študent, O. Taufer, A. Jaša, R. Dittrich, A.Hyžďál a J. Zlámal.

Objevovali se však i v oblastním tisku. V roce 1902 připravil I.L.Červinka ve Vlastivědě moravské soubornou práci o archeologických památkách z Moravy, nazvanou Morava za pravěku. Jsou zde uvedeny také všechny do té doby známé nálezy z Němčic n.H. Nálezy jsou zaznamenány i v dalším souhrnu moravských objevů, zveřejněných v Moravských starožitnostech z roku 1908. To opět I.L. Červinkou. Objevy z Němčic nad Hanou se však zabývali archeologové i později, a píše se o nich v odborné literatůře dodnes, protože stále poskytují náměty ke studiu.

Již koncem minulého století, ale hlavně v letech 1906 –1913 se prováděly systematické výzkumy. Ve Svorkách objevil A. Telička se svými přáteli 14 hrobů se skrčenými kostrami.Patřily většinou kultuře zvoncovitých pohárů a kultuře unětické. Při kopání základů cukrovaru v roce 1909 se našly dva unětické hroby. V roce1910 při úpravě silnice do Měrovic n.H. se přišlo na hroby a v roce 1912 u cukrovaru na další. Patřily opět kultuře zvoncovitých pohárů a unětické kultuře. Také na jiných místech byly objeveny pravěké památky na př. v Daňce, v Hliníku, Za hékem, U hřbitova, v mlynářově zahradě,v Kozlově, ve Žlebě, v Zadním dlátku, na Trávníku, Na loukách, v Nádloučí, v Kahajově zahradě atd.

V letech 1924 a1926 se stavěla nová nádražní budova, rozšiřovalo se prostranství kolem železniční stanice a upravovala se silnice vedoucí k trati. Tehdy se opět ukázaly nálezy, které sledoval již I.L.Červinka. Byla vykopána další část pohřebišť i zbytky sídlišť. Celkem bylo vykopáno ve Svorkách 32 hrobů s pohřby z období kultury zvoncovitých pohárů a 78 hrobů s pohřby kultury únětické. Kromě toho byl v roce 1924 objeven ve dvoře cukrovaru žárový hrob ze střední doby bronzové. I.L.Červinka věnoval němčickým nálezům samostatnou studii v časopise Pravěk, nazvanou “Předvěká pohřebiště v Němčicích na Hané”.

Ani dnes ještě není objeveno všechno, co se skrývá na polích kolem Němčicn.H. i v městečku samém. Dokazují to náhodné nálezy, ke kterým občas dochází , tak byly nedávno zachyceny skrčené kostry za Novosady, hrob kultury zvoncovitých pohárů byl rozrušen při stavbě sklepa v domě č. 135, ve stěně Hliníka za hřbitovem se ukázala sídlištní jáma únětické kultury. V roce 1954 byly vykopány zlomky velkých nádob lužické kultury na náměstí, na středověké střepy se přišlo při přestavbě v domě č.51. Při stavbě nového zdravotnického střediska v Sokolské ulici byla výkopem proťata pravěká zásobní jáma z mladší doby kamenné a vyhrnuty kamenné nástroje. Jistě se našly ještě i na jiných místech různé archeologické památky, ale nebyla o tom podána žádná zpráva a proto zůstaly tyto nálezy nepodchytnuty.

Jen několik štípaných nástrojů z tzv. pazourku /druh kysličníku křemičitého/ upozorňuje, že se v obvodu Němčic n.H. pohybovali lovci ve starší době kamenné – paleolitu, kdy naše země byla pokryta mohutnými ledovci a kdy zde žili kromě jiné zvěře i mamuti. Mnohem více nálezů je již z mladší doby kamenné – neolitu. Jsou to stopy, které zanechaly dávné zemědělské rody, jež se začaly usazovat na úrodných půdách střední Evropy asi od 5. tisíci-letí před naším letopočtem. Pravěcí zemědělci osídlili postupně řadu míst v obvodu dnešních Němčic nad Hanou a začali zde pěstovat obilí. Malá políčka obdělávali jen dřevěnými a kamennými nástroji a nářadím. Tažné síly zvířat se naučili užívat až později, i když již v této době chovali některé druhy domácích zvířat. Znali již většinu obilovin, jejichž klasy sežínali srpy, které si upravovali z pazourkových čepelek, zasazených do dřevěných nebo parohových násad. Měli i primitivní mlýnky na obilí. Obilná zrna roztírali na velkých plochých kamenech drtidly. Brzy se také naučili spřádat vlákna a tkát látky. O tom poučují nálezy hliněných přeslenů k zatížení vřetánka a nálezy hliněných závaží k tkalcovským stavům. Kostěné jehly ukazují, že si šili oděvy. Vyráběli si již také hliněné nádoby, tzv. karamiku a stavěli velké domy. Jejich domy bývaly 5-9m široké a 20-40m dlouhé. Již od počátku neolitu /mladší doba kamenná/ však byly známy i malé domy, které v pozdějších obdobích zcela převládly, když se změnil společenský řád i celý způsob života pravěkých lidí.

Z archeologických nálezů můžeme poznat, jak vypadaly dávné osady, jak se pohřbívalo, jaké zbraně a nářadí měli tehdejší lidé. Nedovíme se však, jakou řečí tito lidé mluvili, ani jaká jména nesly jejich rody. Abychom si sami mohli pravěké obyvatele nějak jmenovat, označujeme jednotlivé skupiny podle některých jejich kulturních projevů. Tak např. jedna skupina dostala jméno kultura zvoncovitých pohárů, protože si lidé této kultury vyráběli nádoby ve tvaru zvonu. Jiné kultury mají název podle způsobu výzdoby např. kultura volutová podle rytých nebo malovaných závitnic – volut na keramice, další kultuře se říká malovaná podle toho, že se keramika zdobila malovanými ornamenty. Název kultura šňůrová vznikl proto,že se na nádobách vytvářely výzdobné motivy zkroucenou šňůrou. Někdy se jednotlivé skupiny lidstva jmenují podle způsobu pohřbívání. Tak povstaly názvy kultura mohylová, lidé popelnicových polí. Jindy vzniklo pojmenování podle názvu některé dnešní obce, v níž byla objevena dosud neznámá kulturní skupina. Tak byl utvořen název únětická, velatická, platěnická a podobně.

Podle dnešního stavu znalostí o pravěku se usuzuje, že se zemědělství rozšířilo do střední Evropy z Přední Asie, přes Malou Asii a Balkán /1/ v tzv. mladší době kamenné – neolitu,která se tak jmenuje proto, že lidé ještě neznali kovy a své nástroje a zbraně zhotovovali hlavně z kamene, vedle toho ze dřeva, kostí nebo parohů. Na počátku neolitu vystupuje v našich zemích kultura volutová /2/. Několik míst na Němčicku, především Svorky, Trávník, Daňka, bylo v té době osídleno, sotva však všechna místa součastně. Dnešní Němčice nad Hanou leží v prostoru, jímž od pravěku procházely kulturní a etnické proudy všemi směry. Proto se zde objevují i prvky takových kulturních skupin, které mají svá původní centra i ve velmi vzdálených oblastech. Na sídlišti volutové kultury v Daňce se např.. našly zlomky nádob kultury želiezovské, která byla rozšířena především na jihozápadním Slovensku.

Na sklonku období, v němž zde žil lid volutové kultury, dospěl na střední Moravu nový kulturní proud lidstva, kterému se říká lidé s moravsko-slovenskou malovanou keramikou.

i doklady další, tzv. jordanovské kultury, která byla v našich zemích rozšířena na rozhraní mladší doby kamenné – neolitu a pozdní doby kamenné – eneolitu. Mezi nálezy z eneolitu

Kolem roku 2500 př.n.l. žili na Němčicku lidé kultury nálevkovitých pohárů. Zbytky jejich sídlišť se našly ve Svorkách a v Daňce. Na sklonku eneolitu / po roce 2000 př.n.l./ se rozšířila po velké části Evropy kultura se šňůrovou keramikou, jejiž existence je v Němčicích nad Hanou doložena nálezy ze Svorky a z Hliníka. Zajímavý nález pochází z polní trati Kozlov. Našla se tam nádoba, která je svým tvarem i výzdobou blízká kulturní skupině tzv. kulových amfor. Tato kultura stojí na počátku vývoje kultur se šňůrovou keramikou a její nálezy jsou v našich zemích celkem vzácné /3/. Při nálezech šňůrové kultury jde většinou o hrobové nálezy. Lidé této skupiny byli především pastevci a zanechali poměrně málo sídlišť.

Velmi dobře jsou na Němčicku zastoupeny nálezy další pozdně eneolitické kultury a tou je kultura zvoncovitých pohárů. Stopy lidstva této kultury se rozprostírají na veliké rozloze od severní Afriky až do střední a západní Evropy. Na nálezech z našich zemí je možno rozeznat vlivy, které sem pronikly ze středomořské oblasti i ze západní Evropy /4/. Nositelé kultury zvoncovitých pohárů již znali měď, z níž si zhotovovali dýčky a různé ozdoby. Znaly však zlato a slitinu zlata a stříbra, z nichž si vyráběli krásné šperky, především naušnice.

Nový kov – bronz, slitina mědi a cínu, se v průběhu bronzové doby uplatňuje stále důrazněji. Napřed se z bronzu zhotovovaly především ozdoby, později nástroje a zbraně. Kovové nástroje byly k mnoha pracem vhodnější než nástroje kamenné a přispívaly k rychlejšímu kulturnímu i hospodářskému vývoji. Postupně se vytvářely vedle zemědělství, řady nových zaměstnání, spojených s dobýváním rud, s jejich tavením i dalším opracováním hotového kovu. Do větších rozměrů vyrůstal také obchod. Z vyspělejších zemí se roznášely kovové výrobky do zemí, v nichž ještě nedospěla na takovou úroveň a odtud se zase získávaly jiné předměty, které nebyly k dispozici v ostatních zemích. Nálezy ukazují, že existovala obchodní spojení mezi velmi vzdálenými oblastmi. V hrobech únětické kultury byly nalezeny kromě karamiky a bronzových předmětů i korálky ze skelné pasty, jejichž původ je patrně v Egyptě a jantar dovážený z pobřeží Baltického moře.

Pohřebiště únětické kultury ve Svorkách patří svým počtem 78 hrobů mezi největší únětická pohřebiště v našich zeních. Je významné ještě i tím, že je promíšeno hroby kultury zvoncovitých pohárů. Společná existence těchto dvojích hrobů, které byly samozřejmě i na jiných nalezištích, se věnuje mnoho pozornosti. Protože poznatky získané na podobných pohřebištích, přispívají k řešení vztahu mezi oběma kulturními skupinami, které byly v určitých fázích spolu souběžné. Únětický lid sídlil také v Daňce, Hliníku a nade mlýnem.

Němčicko bylo osídleno i v následujícím období, ve střední době bronzové. Do této doby patří žárový hrob, nalezený v roce 1924 ve dvoře cukrovaru. Karamika z hrobu odpovídá tvarům keramiky středodunajské mohylové kultury. Byla to jedna z komplexu mohylových kultur, rozšířených kolem poloviny 2. tisíciletí př.n.l. po střední Evropě. V době svého objevení byl tento hrob jedním z prvních svědectví o vývoji a rozšíření mohylových kultur u nás. Na rozhraní střední a mladší doby bronzové jsou rozloženy v Evropě kulturní skupiny, pro než se stalo příznačným spalování zemřelých a ukládání popelu mrtvých na společných pohřebištích, jímž dnes říkáme popelnicová pole. Kulturních skupin popelnicových polí byla celá řada. Jsou již dobře prozkoumána jejich rozsáhlá pohřebiště, ale je dosud známo jen málo jejich sídlišť. Na střední Moravě patří nejvíce nálezů tzv. lužické kultuře popelnicových polí.

V Němčicích nad Hanou se objevily její stopy ve Svorce , Hliníku, Daňce a Zadním dlátku. Ke starším nálezům přibyl nově nález z náměstí. Na některých němčických lužických nalezištích, především v Daňce a Hliníku, byly vykopány i předměty, které patří jiné mladší kultuře popelnicových polí, tzv. kultuře slezské. Tyto nálezy jsou důležité, protože ukazují kontinuitu /souvislost / osídlení až do sklonku doby bronzové / asi 700 let př.n.l. /.

Vedle rozsáhlého únětického pohřebiště ve Svorkách jsou nejvýznamnějším objevem v Němčicích nad Hanou nálezy platěnické kultury, která byla jednou z nejmladších kulturních skupin komlexu /souboru předmětů/ kultur popelnicových polí. Za Hékem bylo zjištěno sídliště platěnické kultury a v Hliníku pohřebiště s větším počtem hrobů. Obojí zkoumal A.Telička. Platěnická kultura patří již do doby, kdy se lidstvo seznámilo s dalším kovem - železem / před polovinou posledního tisíciletí př.n.l./. Výzkumy v Němčicích nad Hanou přinesly řadu krásných nádob a kromě toho i bronzové a železné předměty. Nálezy platěnické kultury pocházejí také z Daňky a ze Svorky. Jsou dokladem bohatého života v prostoru Němčic n.H. na počátku doby železné.

Z celého souboru kultur popelnicových polí je nejznámnější kultura lužická, kterou kdysi mnoho archeologů připisovalo Praslovanům. Vedlo je k tomu více důvodů, především shodný způsob pohřbívání zemřelých, podobně budovaná hradiska a obdobný způsob života.

Kromě lužické, slezské a platěnické kultury jsou v Němčicích n.H. doloženy zásahy dalších kultur popelnicových polí. Z jižní Moravy sem pronikly prvky kultury velatické, která byla zhruba souběžná s kulturou lužickou. Ze stejného prostředí přicházely za průběhu kultury platěnické vlivy horákovské kultury.Kromě toho bylo mezi platěnickými nálezy z Němčic několik nádob malovaných a plasticky zdobených. Takové druhy výzdoby jsou cizím elementem /prvkem/ v moravském platěnickém inventáři. Připisují se kulturním zásahům z Čech a ze Slezska /8/ . Střetávaly se tedy na střední Moravě různé kulturní proudy, přicházející ze všech světových stran.Všechny podobné jevy se považují za velmi důležité, protože přinášejí důkazy o mnohotvárnosti a složitosti kulturních i etnických /příslušejících k nějakému kmeni – národu/ vztahů v pravěku a přispívají k vytvoření ucelenějšího obrazu dávného života v našich zemích.

V posledních stoletích před n.l.. lze sledovat ve střední Evropě vlnu keltského obyvatelstva nebo aspoň jeho velký kulturní vliv na starousedlé lidstvo v tomto prostoru. Keltové-Gálové patří mezi první kmeny Evropy /střední/ , které známe jménem a to ze zpráv římských historiků. Jejich vyspělá kultura, které se říká laténská, je jednou z mála pravěkých kultur,jíž je možno bezpečně přiřknout historickému národu. Keltové ovládali dokonale výrobu a zpracování železa, budovali ve střední Evropě prvá města a odlévali zlaté a stříbrné mince.

v Mlynářově zahradě, železné laténské předměty se našly i ve Svorce. Na keltských nalezištích v Němčicích nad Hanou byly vykopány také nádoby, ale není bezpečně známo, na kterém se která z nich našla /9/.

Již od konce starého, ale především od nového letopočtu, zakládali římané své provincie v Podunají. Kulturní vliv provincií i samotné Itálie se projevil u kmenů střední Evropy a zaznamenal nový rozmach jejich vývoje. Kontakt /spojení/ s římským kulturním prostředím se odrážel i na střední Moravě. Na Němčicku se našly doklady – archeologické památky z tohoto období v Zadním dlátku. Kromě zlomků keramiky, bronzových a železných předmětů tam byl nalezen i peníz s ražbou císaře Galliena, který vládl v Římě ve 3.století našeho letopočtu.

Slovanské obyvatelstvo žilo v okruhu městečka i po pádu Velkomoravské říše, v tzv. mladší době hradištní. Dokazuje to objev řadového kostrového pohřebiště mezi hliníkem a dnešním hřbitovem. V těchto mladohradištních hrobech se našly stříbrné a bronzové naušnice, které byly oblíbeným šperkem našich předků v 10. a 11. století. Dosud nebylo objeveno sídliště, k němuž toto pohřebiště náleží. /11/.

1. Z našich badatelů se otázkou zemědělství šířeji zabýval B. Soudský v práci “Nejstarší

zabýval L. Hájek. Z jeho prací je to hlavně dílo “ Vztahy středoevropské kultury

Pozdní doba kamenná - eneolit /první polovina 3. tisíciletí – poč.2.tis. př.n.l./

Starší doba bronzová /poč.2.tisíciletí - polovina 2. tisíciletí př. n. l./

Slezská kultura popelnicových polí - Daňka , Hliník.

Kultura laténská - Svorka,Zadní dlátko, Hliník, Na loukách, Mlynářova zahrada.

První historická zmínka o Němčicích n.H. je z roku 1406. 2.října tohoto roku pražský arcibiskup Zbyněk z Hasenburku pustil svým poddaným z vesnic Němčic, Měrovic a Hrušky, náležejících k arcibiskupskému panství kojetínskému, odúmrť. Od té doby mohli poddaní své statky movité i nemovité volně prodávati a odkazovati. Zemřel-li majitel bez dědiců a bez testamentu /závěti /, připadl majetek arcibiskupovi. /11 /.

Pouze z celkových dějin Moravy můžeme soudit, že při výpravě husitů na Moravu v roce 1423, kdy bylo dobyto Přerova a husité stáli před Kroměříží, zasáhly jejich oddíly i na území Němčic /12/. V polovině září téhož roku při druhé výpravě, kterou vedl Jan Žižka z Trocnova bylo dobyto Kroměříže /13 /.

Král Zikmund po válkách husitských listem ze dne 25.ledna 1436 zastavil zboží kojetínské Jiříku ze Šternberka a Lukova a jeho manželce Anežce /15/. Jiří ze Šternberka držel panství pouze jeden rok. 27.ledna 1437 postoupil zástavní listiny na něj Janu Tovačovskému z Cimburka /16/. Tím Němčice přecházejí do držení jednoho z nejbohatších moravských rodů, sídlícího na nedalekém Tovačově.

Když Cimburkové, Adamem z Cimburka vymřeli po meči v roce 1502 /17/, prodala matka zmíněného Adama město Kojetín, vsi Němčice, Měrovice, Stříbrnice, Hrušku, Jaroměřice u Jevíčka a pusté vsi Dobručov, Krůžek a Daňkovice Vilému z Perštějna, nejvyššímu hofmistru království českého. V “dobré vůli”, jíž paní Johanka z Krajku postupuje novému majiteli všechny zápisy a listina na zboží kojetínské a jaroměřické, se píše, že všechno toto se postupuje tak, “ aby svrchu psaný pan Vilém z Perštejna a na Helfštejně, erbové a budůcí jeho plné právo a moc k tomu všemu, co se v těch listech na Kojetín svědčících vypisuje, měli a požívali, tak jak to on, syn můj nejmilejší, dobré paměti měl a já po něm” /18/.

Němčice se dostaly do držení rodu pánů z Perštejna v době, kdy tento moravský rod byl na vrcholu své moci. Bylo to za Viléma z Perštějna. Vilém byl přední osobností politického a hospodářského života království. Zastával důležité zemské funkce, byl komorníkem zemského sněmu moravského, nejvyšším hofmistrem království českého, předsedou královské rady a komorního soudu. Po jeho smrti byly rodové statky rozděleny mezi syny Jana a Vojtěcha /19/: Němčice připadly k dílu Janovu. Ten po smrti svého bratra v roce 1534 znovu spojil rodový majetek v jeden celek /20/. Jan , svými součastníky býval nazýván “Bohatým”. Měl takovou moc a hospodářskou sílu, že po vymření rodu Jagellovského se rozhodl kandidovat na královskou korunu. Avšak i přesto, že volba vyzněla v jeho neprospěch – za krále českého byl zvolen Ferdinand Habsburský – jeho vliv v zemi, vyplývající z jeho majetku, zůstal. Bylo mu zastaveno panství kladské a jako kladský hrabě měl právo razit vlastní minci, která byla platná v celém českém království /21/.

Majitel panství Jan z Perštejna zřizuje na svých panstvích rybníky. Několik též zřídil na pozemcích poddaných ze vsí Němčic, Hrušky a Měrovic. Rybníky byly založeny v rovině, v blízkosti řeky Hané. Poddaní sice dostali náhradu za zabranou půdu, avšak půdu horší bonity, na vyvýšených místech /22/.

Jan, který za svého života platil za předního velmože v království, musil před svou smrtí roku 1548 zříti počátek krize, kdysi slavného rodu Perštejnského. /24/. Jeho synové po něm sice dědili každý panství s “ více než 10 zámky a sty vesnicemi” /25/, ale celý rodový majetek byl zatížen břemeny, jež pohltila celý jejich výtěžek. Po smrti Jaroslava a Vojtěcha došlo ke spojení majetku v rukou Vratislava z Perštejna. Vratislav byl od mládí v královských službách. Přestupem ke katolické církvi roku 1555 otevřela se mu dráha dvorských hodností. Byl nejvyšším štolbou pozdějšího císaře Maxmiliána, komorníkem a nakonec kancléřem království českého.

Vratislav z Perštejna měl zájem na tom, aby poddanské vsi vzkvétaly a tak měl z nich co největší příjmy. Proto na jeho žádost povýšil v roce 1563 císař Ferdinand ves Němčice na městečko. S tímto povýšením dostaly Němčice také vlastní pečeť, znak, právo tržní - týdenní trh ve středu, výroční v pondělí po Květné neděli a na sv. Bartoloměje /24.srpna/ a právo pivovárečné. Listina o povýšení Němčic uvádí, že “císař Ferdinand, z Boží milosti volený císař římský a svaté říše rozmnožitel, král český, uherský etc., na žádost pana Vratislava z Perštejna, nejvyššího stolmistra a komorníka svého a na přímluvu svého syna Maxmiliána, arcivévody rakouského, krále německého etc., abychom mu ves, náležející pod panství tovačovské, za městečko vysaditi a takovými milostmi obdařiti ráčili.”

“Mohou tam všelijací řemeslníci, totiž pekaři,řezníci, sladovníci, soukeníci, sukna kráječi, krejčíři, hrnčíři, kováři, ševci a jiní obchodníci svou živnost provozovati.”

“ Erb má býti od spodku až k svrchni rozdělený, polovice žluté neb zlaté barvy, v níž půl hlavy zubrové s kruhem a vypouleným jazykem se vidí, druhá polovice modrá neb lazurové barvy, u spodu kopeček, neb trávníček zelený, na němž pět klasů pšeničných své přirozené barvy se vidí, pobříslem svázaných a vzhůru stojících” /26/.

Tento spor byl řešen Vratislavem z Perštejna, který spolu s “některými dobrými lidmi stavu rytířského” stížnost kojetínských uvážil a rozhodl, že “obyvatelé výsadních domů a šenkovních ke Kojetínu a městu Tovačovu, jakož i troubeckému pivovaru obrácených , pivo vařiti a vystavovati mohou, avšak s tou vyjimkou, že kdyby se jim toho piva nedostávalo, odjinud ho bráti nesmějí, než od kojetínských” /31.

DĚJINY MĚSTEČKA 1563 - 1848,

Suma sečnýho o témž čase…………………………….1 zl.,33 gr.,

Mimo to byl povinnen odevzdat vrchnosti jednu husu, neb za ni zaplatiti příslušnou taxu.

Jedna měřice rži……………………………………………….10 gr.,

Mimo platy vrchnosti byli poddaní povinni robotami tažnými a pěšími. Roboty tažné /též se říkalo potažné/ vykonávali ti poddaní, kteří měli koně. Nebylo ještě zvykem používat k potažným pracem hovězího dobytka.. Krávy se chovaly pouze pro mléko, a to ještě velmi málo, neboť byl velký nedostatek píce. Z potažných robot např. poddaný vozil stavební materiál na stavbu /kamení, cihly, vápno, písek, dříví, šindel, prkna/, dříví k tarasům, kamení k tarasům. Poddaní byli též povinni při výlovu rybníků vylovené ryby odvážet. Tyto poddanské povinnosti byly určovány buďto podle fůr nebo podle dnů. Podle fůr byl určován stavební materiál a to zase podle množství a potřeby. Tak jistě při vrchnostenských stavbách bylo nejvíce potřeba kamení,cihel a dříví. Proto byl každý poddaný povinen 4 – 5 fůrami.

Z toho lze soudit, že v okolí Němčic bylo velmi málo vrchnostenských dvorů, na kterých by se mohlo robotovat.

Na některých panstvích konali poddaní některé obtížné práce, zvláště rybnikářské, kde bylo zapotřebí určité dovednosti a zručnosti, za odměnu. Ve své závěti z roku 1515 Vilém z Perštejna žádá své syny, aby dbali toho, aby poddaným “slušně placeno bylo, aby darmo nevozili dříví k tarasům” /37/.

Další památkou na dobu perštejskou je urbář vzniklý krátce po roce 1582 /38/. Obsahuje soupis všech usedlých i jejich povinností, bohužel však ani ten neuvádí řemeslníky a živnostníky, kromě mlynáře a krčmáře, takže i podle něho je pohled na soudobé Němčice zkreslen. Je to už ostatně dáno povahou urbářů samých, které jsou psány pro vrchnost, aby měla přehled svých práv a příjmů z jednotlivých obcí, zvláště pro případ, kdy se majetek převáděl na nového majitele. Jako nejzazší datum vzniku urbáře můžeme určit rok 1597, kdy jak víme, že panství kojetínské přechází na nového majitele. Nicméně však i při tomto nedostatku si zaslouží náš urbář uveřejnění celého svého obsahu /viz příloha čís. 1/.

Jinak byla většina usedlíků držiteli čtvrtlánu, jen vyjimečně se uvádí také majetek půldruha čtvrti. Ze čtvrtlánu se platilo ročně 25 gr.,1 denár, z půldruhé čtvrti se platilo ročně 1zl., 7 gr., 5 denárů. Chalupníci v počtu 21 platili buď 5 nebo 4 gr. Kromě toho měli někteří usedlíci pronajaty pozemky od vrchnosti, tak zvaná “role dvorská”, patrně z rozparcelovaného vrchnostenského dvora. Jest zajímavé,že z těchto panských pozemků vznikly i nové usedlosti.

Po smrti Vratislava z Perštejna roku 1582 bylo úsilí dědiců, udržet rodový majetek, marné.

Jan, který zdědil rodové statky,když Maxmilián se věnoval stavu duchovnímu, roku 1596 prodává rodinné sídlo Perštejn, podle kterého se rod jmenoval /39/. Příštího roku dochází k prodeji panství tovačovského, kojetínského, přerovského a kralického /40/, takže Perštejnům zůstává na Moravě Plumlov a v Čechách Litomyšl. Novým majitelem panství kojetínského se stává španělský šlechtic Jan Maringues de Lara, příbuzný manželky Vratislava z Perštejna. Tento však nemohl z finančních důvodů panství udržet a musil je po roce postoupit zpět Perštejnům. Když však roku 1597 /47/ Jan z Perštejna padl v bitvě u Rábu, byl majetek prodán hraběti Illyesházymu /42/.

V letech 1601 – 1720 drželi Němčice páni ze Salmu. Je to období v jehož středu v českých zemích zuřila třicetiletá válka. Záznamy jsou velmi kusé, takže můžeme vycházet jen z urbářů, které máme. Na základě jejich rozboru můžeme říci, že ani Němčice nezůstaly ušetřeny útrap třicetileté války. Často totiž, když ne přímo přes Němčice, tedy v jejich blízkosti prošla vojska obou válčících stran,

Ačkoliv již od roku 1627 /na Moravě 1628/ platilo “Obnovené zřízení zemské”, podle kterého jediným uznávaným náboženstvím bylo náboženství katolické, je v Němčicích podle urbáře v roce1636, 64 osob vyznání nekatolického. Jsou to především čeští bratři, kteří měli v Němčicích dosti silnou obec. Tento stav byl možný proto, že válečné události znemožňovaly důsledné zavádění katolicismu. Důsledná rekatolizace se na Moravě začíná uplatňovat teprve po roce 1654.

Bylo zákonně stanoveno, že žádný poddaný nesmí odejíti na cizí panství bez svolení své vrchnosti, bez tzv.”listu výhostního”. V roce 1636 majitel panství kojetínského udělil výhostní listy němčickým poddaným Matěji Tomáškovi a Pavlu Harantovi. Z jiných panství se zase do Němčic přistěhovali Pavel Valenta, Jakub Kotlařík, Jan Klusalů, Matouš Masařů a poddaný Martin. Bez listu výhostního z panství zběhli poddaní Adam Kovářů a Hans Minzer, o kterých je známo že se zdržují ve Švábenicích /47/.

Tak jako dříve i tento urbář připouští reluici /vykoupení se z povinnosti, zvláště dávkové/ robot, která činila 255 zl.,28 gr. /50/. Je to tím, že vrchnosti zřejmě vyhovovala lépe peněžní forma, neboť ruční a potažní robota se nemohla nikde v okolí Němčic uplatnit, jelikož zde nikde nebylo panského dvora. Tento zvyk reluice se přenesl i do pozdějších dob, kdy smlouva o peněžní formě bývala uzavírána vždy na 20 let a reluice činila 1300 zl. ročně.

Při této příležitosti si ještě připomeňme, jaké bylo příslušenství selského gruntu v těchto letech. Kromě polností, o jejichž rozloze se zmiňujeme při rozboru urbářů, ke gruntu náleželo: jeden kůň, tři klisny, vůz, pluh /někdy dva vozy a dva pluhy/, brány, žebří. U některých gruntů se ještě zvlášť vypisují postroje na koně, kotel v dílně, sláma. K polnostem bývají počítány též zahrady a louky. Průměrná cena gruntu činila 900 hřiven /hřivna královská činila 56 grošů –polovice tolik se platilo z lánu – 28 grošů, té se na našem venkově také říkalo hřivna/. Hřivna tedy měla 28 grošů /51/.

Listinou z roku 1673 hrabě Julius za Salmu nařizuje platy a povinnosti městečka Němčic /53/. Němčice byly povinny odevzdávat ročně 900 rýnských zlatých ve čtyřech ročních lhůtách, dále v době senoseče pracovati na panském, odvést vrchnosti dvakrát ročně 6 fůr.

Zvláštním královským reskriptem / úřední výnos / z roku 1717 bylo zakázáno všem bratrstvům a cechům přijímat poddanské děti do učení, pokud nepředloží písemné povolení od vrchnosti / 57/.

Utužuje se povinnost poddaných – obcí, městeček a měst, brát k šenkování vrchnostenské pivo, víno a pálenku. V každé obci byl tzv. “panský hostinec”, který čepoval tyto vrchnostenské nápoje. V Němčicích stával v místech, kde dnes stojí kino Oko. Městečko bylo povinno brát o hodech od vrchnosti 7 věder vína, 5 věder kořalky, zač se platilo 127zl., 20kr. /59/. Pro srovnání 1 vědro = 56,6 litru.

22.října 1699 byla rozhodnuta pře pražských arcibiskupů a kojetínské vrchnosti o právu ochranném nad majetkem kojetínským. Arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna /1676 –1694/, později Jan Josef Brauner /1695 – 1710/ tvrdili, že toto právo jim přísluší již od 13. století, že se ho nevzdali, ani když byl statek zastaven /60/. Nástupcem Jana hr. Braunera se stal roku 1712 Ferdinand hrabě z Klumberka. 20. prosince 1720 bylo město i panství odevzdáno arcibiskupství /61/, ovšem s tím závaskem, ponechat hraběti Arnoštu Leopoldovi Salmovi oboru za Olomouckou ulicí v Kojetíně, hospody kojetínskou a němčickou a zaplatit mu hotově dvacet tisíc zlatých. Za tutéž částku (dvacet tisíc zlatých) bylo brzy panství opět prodáno /62/ Marii Alžbětě Šlesvik-Holštýnské, rozené Lichtenštejnové. Tato 1.července 1737 přikoupila Víceměřice, Poličky a polovinu Dědic /63/ . To již panství kojetínsko – víceměřické vystupuje jako statek allodní, to znamená svobodný, který jeho majitel může libovolně prodávat a odkazovati.

V závěti ze dne 24. dubna 1744 Marie Alžběta odkázala své statky Marii Terezii, kněžně z Oetingen- Spielberku, která však v roce 1745 zemřela a v závěti z 13.června 1745 odkázala své statky Marii Leopoldině, provdané za knížete z Kaunic /64/. Toto období je v kronikách označováno za období těžkého útisku, kdy městečko musí bojovati za udržení svých výsad, neboť vrchnost se snaží omezovat práva městečka ve svůj prospěch. /65/.

Avšak hůře se vedlo Němčicím, když v roce 1731 spolu s ostatními obcemi panství kojetínského podaly své vrchnosti pamětní spis, ve kterém žádají v devíti bodech nápravu různých zlořádů, které je tížily. S odpovědí si vrchnost dala na čas. Došla až v roce 1732, a to ještě zamítavá. A výsledek této akce ? Takový jaký se dal od vrchnosti, která .neměla nejmenšího soucitu s poddaným lidem, očekávat. Žádná náprava, ale ještě zostření robot.

V 18. století němčičtí poddaní již nerobotovali. Bývalo zvykem, že s vrchností uzavírali na 10 let smlouvu o peněžní náhradě za roboty. Ovšem, že v ní bylo vymíněno, aby “ z té smlouvy žádného závazku pro budoucnost vrchnosti nepovstala /sine ulla ulteriori consequencia /”. Tato náhrada činila nejdříve 1200 zl. , později jak jsme se již zmínili byla zvýšena na 1324 zlatých.

Přímo neudržitelná hospodářská a sociální situace poddaných nastala po sedmileté válce. Důsledky války , neúroda, hlad a mor působily zhoubně na poddanská hospodářství. Za zhoršující se hospodářsko-výrobní a sociální situace množily se spory poddaných a vrchností, které nakonec vyústily ve velké nevolnické povstání roku 1775. Toto povstání se od dřívějších poddanských vzpour lišilo určitou formou organizovanosti, obecným plánem a cílem. Vedoucí složkou povstání byly zámožnější vrstvy vesnice, kterým šlo o důrazné, ale v metodě nenásilné a ve věci o kompromisní řešení poddanských požadavků bez využití násilí a bez ničení hmotných hodnot.

Podle tohoto nového robotního patentu měla obec Němčice nadále vrchnosti platiti ročně za roboty 1324 zlatých, ale mimo to ještě měla plnit tyto robotní povinnosti

Podle těchto školských reforem byla v Němčicích zřízena škola triviální. Ovšem lze předpokládat, že již před třicetiletou válkou, kdy byl v Němčicích českobratrský duchovní, byla zde zřízena škola. Můžeme tak soudit proto, že jednota bratrská kladla na vzdělání velký důraz. Toto naše mínění je však jen hypotézou / domněnkou /. První písemné doklady o němčické škole máme až ze 17. století. Slavík ve svém díle /72/ uvádí Němčice jako jednu z těch obcí, ve kterých byla v 17. století česká škola. Školy byly přičleněny k farám.

Učitel, nemaje dostatečného příjmu, byl nucen si na živobytí přivydělávat různým způsobem. Zpravidla býval ředitelem kůru, varhaníkem a zpěvákem / tzv kantorem / . Jinde byl zase obecním písařem nebo i kostelníkem a zvoníkem, někdy dokonce “z nouze zároveň hostinským”. Příjmy měl nestálé a různé. Někde dostával plat od faráře nebo od obce či vrchnosti.. Ke školnímu platu – sobotáles – patřily i rozličné dávky naturální / chléb, máslo, boty, “posnopné”/. V roce 1673 se uvádí, že němčičtí občané neradi odváděli rektorovi školy desátečné snopy /tzv. každý desátý snop z úrody – desátek/ /73/.

Podle zprávy visitační komise z roku 1757 rektor němčický dostával od každého z němčických občanů a od občanů z přifařených obcí z každého mandele patnáctý snop pšenice, ječmene a ovsa /74/. Vidíme tedy, že situace tehdejšího učitele nebyla růžová. Podle toho ovšem také vypadalo vyučování. Kdo býval učitelem? Studovaných učitelů bylo velmi málo, obyčejně to býval nějaký vysloužilý voják, který za vojenské služby se naučil číst, psát , počítat a též trochu němčině.

“Byly tudíž i naše Němčice oblaženy tehdy školou hlavní /zde chyba , má být triviální - F Ř/, která měla být štěpnicí ušlechtilé řeči německé v našem městečku. Byla to však též směšná asi, ale to také trochu smutná podívaná na mladé Hanáky z Němčic, když jim vysloužilý kaprál, jenž soužil pod Laudonem, vtoukal do hlavy hanácké, jež němčinu tak nerada vnímá, první základy samospasitelné němčiny!”

Vedle sedláků byli obyvateli Němčic v této době též řemeslníci, kteří se sdružovali v cechy. Cechy sdružovaly řemeslníky stejného nebo příbuzného odvětví, řídíce se zásadou, “co se jen poněkud různí, nesmí být vyráběno od týchž rukou”. Cechy zabezpečovaly mistrům životnost monopolem výroby a prodeje. Cech též ručil za jakost výrobků a za odborný růst řemeslnického dorostu.

Pro nedostatek zachovalých památek můžeme o řemeslnících v Němčicích mluvit jen poskrovnu. Roku 1693 se uvádí, že v tkalcovském cechu v Kojetíně, za cechmistrů Kašpara Hoffmana a Martina Houkala, byl za mistra přijat Jan Holub z městečka Němčic /77/:

Příslušníci společenstva ševců patřili do roku 1717 k cechu kojetínskému. Tohoto roku byly vydány generální artikule / všeobecné požadavky / pro řemeslníky a cechovní patent

Jednou ze zvláštních povinností tovaryšů bylo navštěvovat nedělní školu. Za výuční list musel tovaryš zaplatit 2 zl.. Nyní ještě několik čísel:

Poddanských reforem Marie Terezie se zůčastnil též horlivě její syn Josef, pozdější císař Josef II. Jeho reformní činnost /usilující o nápravu / se však projevila v plné míře teprve po nastoupení na trůn. Jeho sociální reformismus /usilující o společenskou nápravu / se nejradikálněji / zasahující samy základy jevu / projevil v oblasti poddanských poměrů.

Dílo radikální přeměny hospodářské a sociální bylo připravováno od roku 1783, kdy císař stanovil zásady berního a urbariálního /týkající se bývalého pozemkového majetku poddaných a jejich poddanských povinností / patentu /zákona/. Poněvadž základem zdanění mohl být jen hrubý výnos a poněvadž zdanění půdy ať poddanské /rustikální/ či vrchnostenské /dominikální/ mělo být rovné, bylo především nutno znát rozsah půdy a její výnos. Proto v letech 1785 – 1789 byl vypracován nový “josefinský” pozemkový katastr pro dominikál i rustikál /soupis a popis panských a selských pozemků a jejich znázornění na mapách/. Pro obec Němčice byl vypracován roku 1788. Podle tohoto katastru bylo v Němčicích 82 usedlostí /80/. Jestliže si usedlosti rozdělíme podle výnosu, dostaneme tento stav: Držitelem největší usedlosti byl Pavel Hrdý, který měl usedlost o výměře 47 jiter a 1274 sáhů /přes 140 měřic – 28 ha /. Roční výnos měl 948 zl.,51 kr. /81/.

Malých gruntů /výnos do 100 zl.,/ ………….bylo 20

Všechny uvedené činy přispěly ke zlepšení postavení poddaného lidu, ale poddanství a s ním jdoucí robota stále jako zlo doléhala na bedra poddaného lidu. Vždyť roku 1790 byly na dvoře němčické radnice postaveny ohavné symboly /znaky/ poddanství –trdlice a kláda.

V každé vesnici byla na návsi trdlice ustavičně vystavena, jejiž nohy v zemi zakopány nebo zazděny byly. Taková trdlice sestavovala se ze dvou dílů, jejížto první díl pořádně byl zazděn v zemi, kdežto hořejší mohl se vyzdvihnouti. Uprostřed té trdlice byla jedna větší díra na krk a dvě menší na ruce vyřezány a tak ubohá, k tomu krutému trestu odsouzená ženská, když se hořejší díl trdlice nahoru vyzvedl, musila svůj krk a ruce do děr k tomu určených vstrčiti a dle libosti úředníkovy v trdlici zamčena kolik hodin, ba i celé půldny býti.

“Na pohlaví mužské byly zase jiné nástroje tyranství smyšleny. Na dvoře radnice stával na vysokých nohách dřevěný neforemný /nevzhledného tvaru/ osel, jehož hřbet nic nebyl tenší než stehno člověka ,ale tak tence sříznutý jako ostří sekyry. Na tom ostří musel sedlák k tomu odsouzený několik hodin seděti. Byl-li však trest zvýšen, přivázali ubožákovi na každou nohu několik cihel…”.

Konec 18. století a počátek 19. století jsou poznamenány napoleonskými válkami. Ani Němčice nebyly jejich útrap ušetřeny. Vždyť celkem v nevelké vzdálenosti od Němčic se 2. prosince 1805 udála památná bitva u Slavkova. Vítěznou francouzskou armádou byly navštíveny též Němčice. A to bylo lamentací /naříkání/, když sedláci museli dávat vítězi seno a koně. A na dovršení neštěstí v roce 1806 byly Němčice postiženy ohněm, který zničil několik stodol, naplněných úrodou minulého roku.

V 19.století Němčice nejsou již nějakou malou vsí. Vždyť celkový počet řemeslníků činí roku 1820 46 a je zde 12 různých profesí /pracovních oborů/. Takový počet řemeslníků již znamená, že zde museli mít základnu odběratelů a zřejmě, že nepracovali jen pro místní obyvatele. Cech zámečnický měl též vlastní pečeť, která nese text: “ Peczet czechu zamecznik v Niemcziczich zelena nad Hanu”. /84/. Zajímavé na této pečeti je, že se v ní vyskytuje název “nad Hanou” a Němčice jsou označeny “zelené”. Dohady o původu tohoto názvu jsou různé. Nejpravděpodobnější však bude, že název vznikl od barvy vosku, kterým purkmistr obce pečetil úřední věci. Málo pravděpodobná bude teorie, která říká, že název “zelené Němčice” vznikl od lesů, které byly v okolí obce.

V tomtéž roce přibyli do Němčic dragouni pluku barona Nunittiho.

Avšak nejsmutnější vzpomínky zůstaly na ubytování hulánů pluku Švarcenberkova. Vždyť nepozorností markatánky /prodavačka potravin a drobného zboží mezi vojáky/ pluku vyhořelo 61 gruntů. Kronika obce říká: “ Léta Páně 1827 dne 4.dubna o půl jedenácté hodině při polednim vyhořelo městečko Němčice. Toho času byli zde holani od Švarcenberk Holanskyho Regementu, kteří hned od r. 1821 zde byli. Byla při nich jistá vdova Wachtmeistrova Laudonin, která pro officyry Holansky vařila, a ta skrz nepozornost z masnym zapálila, byla v No 23 u France Přivřela… Ten oheň přes dvě hodiny trval, protože

To ovšem předepisoval lékař. Venkovští lidé si však pomáhali sami: “nejvíce lidí zemřelo do 8 hodin. Hned jak se nemoc zjeví, musí se teplý popel na srdcovou jamku přikládat a všecky oudy nemocného s vinnou gořalkou, suknem a keffami /kartáči/ tříti. Přitom tak řečené teplé thé /čaj/ užívati, potom pak dobře zakříti /zakrýt/ , aby nemocný do potu přišel”. /87/

Občané městečka však museli přispět povozy a nádenickou prací. Škola byla postavena blízko kostela a fary. Školní kronika o stavbě školy říká: “Bohužel, že stavba byla svěřena staviteli neschopnému, neboť teprve dodatečně se přistavěl sklípek, druhý komín, kdežto studně a dřevníku není doposud.” Do roku 1850 bylo vyučování polodenní.

Otázka poddanská zaujímala významné místo na prvním politickém českém projevu na památné schůzi ve Svatováclavských lázních v Praze 11.března 1848. Stala se také jedním z článků přednesených a schválených na této schůzi. Bylo žádáno: “všeobecné vykoupení z roboty a jiných urbárních povinností /týkajících se bývalého pozemkového majetku poddaných a jejich poddanských povinností/ a vyzdvižení poddanosti. Žádala se rovnoprávnost pozemkového majetku co do práv i břemen, zrušení patrimoniálních soudů /vrchnostenských/ , zavedení městských a vesnických obcí spravovaných úřady svobodně volenými a čtyřleté vojenská služba. Deputaci, jež tyto požadavky předložila vládě, se dostalo zprvu slibu ministerským – vládním listem z 23.března, že bude brzy vydáno nařízení, aby za příslušnou náhradu pominula povinnost ke konání robot koncem března 1849.

Jak tomu bylo na Moravě? Zde od 30.března do 13. května zasedal v Kroměříži stavovský sněm starého způsobu. Tomuto byl oznámen císařský patent z 28.března a sněm jej dal na projednání velikému výboru sněmovnímu jehož zvláštní sekce začala připravovat návrhy na vyvazování z roboty a desátků na Moravě. Tyto návrhy pak se měly předložit budoucímu sněmu, na kterém měl být též zastoupen selský lid. Již 27.dubna se usnesl stavovský moravský sněm na novém sněmovním zřízení, podle něhož měli do sněmu též přijít voleni zástupci měst /1 poslanec na 3000 voličů/ a venkovského lidu /1 poslanec na 15000 voličů !!!/. Tento nový sněm se sešel 31. května. Z celkového počtu poslanců /247-261/ asi dvě pětiny byly zástupců venkovských /97 – 110/, takže sněm byl nazván “sněmem selským”

Sněm se usnesl, aby na Moravě robota a naturální dávky přestaly nikoli koncem března 1849, jak nařizoval císařský patent, nýbrž již 1.července 1848. Toto usnesení bylo císařem potvrzeno a uvedeno v život. Tak byly již 1.července 1848 na Moravě roboty a desátky odstraněny zákonným způsobem. “Selský sněm” učinil také usnesení o velikosti a způsobu náhrady za zrušená břemena. Tato věc však nebyla císařem schválena s poukazem na to,že bude projednána na říšském sněmu. Podle zásady vyslovené již oktrojovanou /vnucenou/ ústavou z 25. dubna 1848, ale odporující vládnímu /kabinetnímu / listu z 8.dubna 1848, bylo tak konečné řešení selské otázky přeneseno na nově vytvořený říšský sněm. Sněm se sešel ve Vídni v druhé polovici července. Byl zvolen podle volebního práva, které se přiznávalo všem svéprávným občanům od 24 let, třeba neplatili vůbec daně. Volilo se prostřednictvím volitelů.

Zákon ze 7.září 1848 ruší ve všech zemích, jež byly na sněmu, poddanství i všechnu pravomoc vrchnosti nad poddanými. Odstraňuje se rozdíl mezi pozemky rustikálními /selskými/ a dominikálními /panskými/. Zcela bez náhrady zanikla práva a požitky vrchnosti, plynoucí z osobního svazku poddanského z ochranného poměru a ze soudní pravomoci vrchnosti nad poddanými. Za roboty, naturální a peněžité dávky, k nimž poddaní byli vrchnostem zavázáni za užívání svého majetku, vyměří se co nejdříve příslušná náhrada.

11/ Codex diplomatcus Moraviae - svazek XIII., Archiv český – svazek XXII,č.7.

22/ 23/ Archiv český - svazek XX

34/ 83/ 84/ 85/ Vlastivěda moravská - Kojetínský okres

51/ Ignác Horníček: Kniha o rodopisu, Vyškov, Obzina 1939

87/ Sana Consilia Medica aneb zdravá rada lékařská, Uherská Skalica 1801

Boček a Jan z Kunštátu………………………………….1477 - 1481 zástava

Arcibiskupství pražské………………………………….. 1720 - 1725

My Ferdinand etc, oznamujem tímto listem všem, že jsme od urozeného Vratislava z Perštejna na Tovačově, nejjasnějšího knížete pana Maximiliána, krále římského a českého,arciknížete rakouského, markrabí moravského, lucemburského a slezského knížete a lužického markrabí etc., syna našeho nejmilejšího, jeho lásky, nejvyššího stolmistra a komorníka, věrného našeho milého, poníženě prošeni, abychom ves , jeho Němčice panství jeho Tovačovskému náležející za městečko vysaditi, je vyzdvihnouti a také některými milostmi a svobodami obdařiti ráčili.

K jehožto ponížené prosbě nakloněni jsouce a prohlídajíce k jeho věrným, pilným a platným službám, kteráž jest nám a synům našim nejmilejším, jich láskám, činil, činí a na potom tím lépe činiti povinen bude, s dobrým rozmyslem, naším jistým vědomím, s radou věrných našich milých, mocí královskou v Čechách a jakožto markrabie moravský, nadepsanú ves Němčice za městečko jsme vysaditi a vyzdvihnúti ráčili a tímto listem mocně vysazujem. Chtíce to konečně, aby dotčení obyvatelé, nynější i budoucí, všech těch milostí a svobod užívali a užívati mohli, kterýchž jiná městečka v království našm českém a markrabství moravském buď z práva neb z obyčeje užívají nyní i v časech budoucích a jmenovitě, že se v něm všelijací řemeslníci, totiž pekaři, řezníci, sladovníci, soukeníci, sukna kraječi, zámečníci, kováři, ševci i jiní všelijací obchodníci osazovati a řemesla svá provozovati a jich užívati mají a moci budou beze všech lidí všelijakých překážek.

Kterémužto městečku Němčicím, tak jakž se svrchu píše od nás vysazenému a obdarovanému tyto další milosti a obdarování z mocnosti naší císařské učinili jsme a tímto listem činíme: napřed aby měli pečeť, zejména štít od vrchu až do spodku rozdělený, pravá polovice žluté neb zlaté barvy, v níž puol hlavy zubrové s kruhem a vyplazeným jazykem přirozené barvy červené se vidí. Druhá polovice modré neb lazourové barvy, u spodku kopček neb trávníček zelený, na němž pět klasů pšeničných své přirozené barvy pobříslem svázaný vzhuoru stojí, jakož to všecko vtipem umění mistrovství maléřského světleji a zřetelněji uprostřed listu tohoto barvami jest vymalováno a vysvětleno. Kteréžto pečeti purgmistr a konšelé téhož městečka Němčice, nynější i budoucí, mají a moci budou v všelijakých potřebách obecních užívati a ji listy a jiné potřeby zeleným voskem, pokudž a kdy by toho potřeba kázala, pečetiti. A k tomu také týmž obyvatelóm městečka Němčic dávati ráčíme trh téhodni obyčejný na každý outerý i dva jarmarky roční, jeden na den svatého Bartoloměje a druhý den pondělí po Květné neděli, s osmi dni pořád zběhlými a frejunkem obyčejným, při kterých se oni zachovati a jich a jiných všech svrchupsaných svobod a obdarování tak a tím vším zpuosobem užívati mají, jakž se jiná městečka v království českém a markrabství moravském při svých obyčejných trzích a jarmarcích zachovávají a jich užívají, buď z práva neb z obyčeje, bez zmatků a všelijaké odpornosti, i tudíž také bez naší, dědicuov našich a budoucích králuov českých a markrabí moravských i jiných všech lidí všelijaké překážky.

Přikazujíce všem ouředníkóm a poddaným našim ze všech stavuov království našeho českého a markrabství moravského, nynějším i budoucím, věrným našim milým, abyste častopsané obyvatele městečka Němčic, nynější i budoucí, při těch všech svrchupsaných milostech, svobodách a obdarování měli, drželi a neporušitelně na budoucí věčné časy zachovali, žádných jim na tom překážek nečiníce ani komu jinému činiti dopouštějíce, pod uvarováním hněvu a nemilosti naší císařské.

Městečko Němčice nad Hanou leží v úrodné rovině na levém břehu řeky Hané.Údolí Hané se táhne od Vyškova směrem východním a je chráněné po severní a jižní straně mírnými návršími. Pod úpatím severních návrší vine se železniční trať Brno – Přerov a lemuje městečko po jeho severní části.Mimo Němčice n.H. , na pravém břehu řeky Hané , přes sousední obce Mořice , Vrchoslavice , vede státní silnice Brno – Kroměříž – Přerov.

Řeka Haná, svým tokem od Vyškova až po ústí do Moravy u Kroměříže, tvoří část rozhraní dvou mohutných středoevropských pohoří – České / či Českoněmecké / vysočiny a Karpat.

Česká vysočina prochází na území prostějovského okresu v Drahanskou vysočinu, která svými jižními výběžky vyplňuje téměř celí okres až po řeku Hanou. Drahanská vysočina svými vrcholy dosahuje nejvyšších bodů v okrese Prostějov v prostoru u obce Protivanov /Skalky 734 m sz. od Protivanova/ a klesá pozvolna Dobrochovskou výšinou do roviny při řece Hané. Nejvyšším vrcholem této výšiny je Předina, východně od Dobrochova /310 m n.m

V těchto oblastech vytvořily větry místy několik metrů mocné spraši / cihlové hlíny / , zvláště v dolinách. Spraš je typický pozůstatek ledové doby. Jsou to mocné vrstvy písečného prachu, hlíny , hrubšího písku, jež suchý a chladný vítr zdvihal z vysychajících morén a nanášel dále mimo ledovec. Již v pravěku se na spraši vyvíjel bohatý život. A tak vzniklo největší bohatství Hané – zemědělská půda, většinou prvotřídní jakosti. Na hanáckých černých a hnědých půdách se pěstuje především cukrovka, pšenice a pověstný hanácký nejlepší sladovnický ječmen. Tyto plodiny daly vznik zemědělskému průmyslu, který komíny cukrovarů, lihovarů a sladoven v širé hanácké rovině vtiskuje charakter celému kraji.

Zeměpisná poloha : zem délka: zem. Šířka: rozdíly místních časů s časem

Podnebí Hané stejně jako na celé Moravě je na přechodu mezi vnitrozemským podnebím východoevropským a přímořským podnebím západoevropským. Příhodné tepelné poměry jsou dány nepatrnou nadmořskou výškou území, které je chráněno před studenými severními větry. Nejteplejší z celé Hané je okolí Kroměříže / střední roční teplota +8,6°C /. Nejvyšší teplota v ČSSR v r. 1929 +39°C – jižní Slovensko, nejnižší teplota –42°C r.1929 u Českých Budějovic . V Němčicích nejnižší teplota 9 února 1929 a to –35°C.

V údolí řeky Hané je průměrných ročních srážek jen 530 – 560 mm neboť západní část Hané je chráněna Drahanskou vysočinou před západními větry, leží tedy Němčice ve srážkovém stínu. Nejvíce srážek bývá v červenci, nejméně v únoru. Rozdělení srážek je výhodné pro zemědělskou výrobu, rostlinstvo je zavlažováno v době vegetačního období.

Též nesprávný je názor některých místních vlastivědných pracovníků, kteří odvozují název obce od propuštěných otroků – Němců . Aby jména osad Němčice , Němčičky , mohla být odvozena od Němců, mohlo by se tak stát jedině v době předkolonisační , neboť jinak by bylo použito pro název obce jména lokátorova / zprostředkovatele mezi králem a kolonisátory/. Avšak v této době / předkolonisační / se neužívalo názvu “Němec”, ale užívalo se jmen kmenových / Sasík , Durynk/, takže i jméno osady by znělo jinak / Sasíky , Durynky /

Rajčuda. Část obce po pravé straně silnice k Mořicím. V 18. století / i 19. stol. / bylo . v obci pravidelně od jara do podzimu ubytováno zpravidla jízdní vojsko, které . mívalo na tomto místě cvičiště. Z německého Reitchule – jízdárna vznikl místní . název “rajčuda”.

U mlýna část obce v sousedství bývalého mlýna , postaveného v r. 1533.

Zábraní část obce, která byla postavena za Horní branou. Němčice se v 16. století začaly

památku znovunabytí státní samostatnosti 28. října 1918.

Jednotné zemědělské družstvo. / JZD /

do 25ha o celkové výměře 1100 ha zemědělské půdy, z toho asi 1050 ha orné. Při prosazování

Mělo 67 členů obdělávalo 78ha / z toho 63 obecní půdy /. Při obdělávání půdy si vypomáhali, dobytek měli doma . Dostalo se jemu hanlivého názvu “ Kozařské družstvo” . První předseda byl Župka František / čp 392 / sedm let. V roce 1953 bylo provedeno společné ustájení skotu ve stáji staré pastoušky. V roce 1954 dochází k stagnaci a rozprodání společně ustájeného dobytka. V první polovině 1955 činnost JZD v živočišné výrobě ustala, v rostlinné jen na zmenšené rozloze. O žních 1955 dochází k aktivitě KSČ, směřující ke kolektivizaci zemědělství. Přicházejí noví členové s výměrou asi 150ha, JZD přechází na I I. typ hospodaření. Po žních se provádí arondoce pozemků / scelování asi 200ha /. V letech 1956 – 1958 se agitace zesiluje vyvíjí se tlak na střední a velké zemědělce. Zemědělci nad 10ha byli vyhlašováni za “ kulaky” tj. sedláky vykořisťující pracující a tito byli pod pohrůžkami nuceni

Také v naší obci zasáhla v letech 1956 – 57 vlna tvrdého přesvědčování, celkem 7 usedlostí s celkovou výměrou 90ha půdy a to čp.17,24,35,37,57,60,120. Půda od dvou usedlostí čp.24,57 o výměře 36ha půdy byla v roce 1956 darována státu. Půda zbývajících 5 usedlostí byla 1957 předána do užívání JZD dle vlád. nařízení č. 50 z roku 1955. během dalších tří let se výměra půdy zdvojnásobuje / 1959 – 786ha /.Od 1963 vyplácí JZD již pevnou odměnu.

Soukromí zemědělci – usedlosti čp. 4,48,50,55,100,124,272,381,402.

4. Jiříček Anton 17 58 Kyselák Antonín 11 32

17. Přivřel Florián 15 93 Látal František 10 45

23. Přivřel Franz 2 76 Krejčíř Alois 3 95

31. Kiselak Ignatz 2 63 Jiříček Florián 4 67

43. Pospischil Johan 22 Jiříček Jaroslav 9 93

68. Dika Filipp 16 36 Hodinářová Marie 4 74

97. Přemyslovský Jan 3 81

198. Čabaňa Alois 7 33

1. úterý před Květnou nedělí,
2. trh úterý po sv. Bartoloměji – 24.8.
3. trh úterý před sv. Mikulášem – 6.12.

Němčice n. H. v minulosti jako velká zemědělská obec přispěly k pokroku našeho zemědělství.Rozšířené pěstování cukrovky podnítilo zemědělce k výstavbě Rolnického akciového cukrovaru, který měl blahodárný vliv na hospodářský rozkvět nejen našeho městečka, ale rozsáhlé oblasti západní části Hané. Hanácký ječmen, pěstovaný na Němčicku a Kojetínsku byl vyhodnocován jako nejlepší sladovnický ječmen a po zpracování ve sladovnách v Mořicích, Kojetíně a Ivanovicích tvořil prvotřídní exportní slad. Snahy rolníků po osamostatnění vyvolali založení rolnického družstva “ Zádruha” v Přerově a jeho poboček v Němčicich, Kojetíně a Tovačově. Pozůstatek tohoto družstva je dnešní sklad ZNZ s kapacitou asi 70 vagonů obilí / plní svůj úkol doposud /.

Vývoj výstavby městečka Němčice n. H., pokud jej je možno sledovat po několik století, nebyl plynulý. Dnešní uspořádání naší obce je výsledkem dlouhodobého vývoje. Podle urbáře z roku 1567 , tj. v době povýšení Němčic na městečko, vykazují Němčice n. H. 74 poplatných domů a 5 domů, které nepodléhaly platům tj. celkem 79 domů. Pro porovnání tehdejší velikosti vesnic – Hruška 28, Klenovice 40, Pivín 47, Nezamyslice a Tištín přes 50 domů. Větší bylo pouze městečko Ivanovice. Po roce 1567 bylo postaveno 5 nových chalup na Novosadech / dnes čísla 120 – 124 /, a tím je výčet němčických domů pro dobu předbělohorskou / do roku 1618 / vyčerpán. Všechny další možnosti výstavby obce byly zmařeny třicetiletou válkou / 1618 – 1648 / na více než staletí, neboť některé domy byly zničeny a zůstaly pusté po dobu 30 i 40 let. Celkový počet domů zůstal ještě po roce 1700 na několik desetiletí bez podstatných změn.

K první rozsáhlejší výstavbě dochází kolem roku 1750. Přírůstky obyvatelstva vyvolaly nebývalý stavební ruch, kterým byli zasaženy taktéž Němčice. Zrušením robot / 1848 / vzniká trvalý populační přírůstek, který způsobil tak jako jinde dělení usedlostí. Pokud byla tato možnost vyčerpána, vznikala u nás skupina bezzemků. Tito lidé odcházejí do měst / až do Vídně / za prací nebo za řemeslem. Po vyučení se vracejí domů, zakládají menší nebo větší dílny – manufaktury / v Němčicích na výrobu knoflíků / a v nich zaměstnávají své spoluobčany.

K zásadnímu přelomu v bytové výstavbě v Němčicích dochází po roce 1870.

V roce 1563 zaujímá sídliště Němčice dnešní náměstí a ulici Chvátalovu zvanou odedávna “ Ulice”. Tato vznikla v době předhusitské a končila u říčky Broděnky Horním mlýnem / dnes číslo 48 /. Někde v jejím okolí, asi západně od tohoto mlýna, stával též bývalý feudální dvůr, rozdělený v 16. stol. trvale mezi poddané v Němčicích. Stará dopravní cesta procházela Němčicemi od východu k západu týmiž průjezdy jako dnes, jen s tím rozdílem, že oba průjezdy byly chráněny branami s vraty / na východě Kojetínskou na západě Horní branou /.

V roce 1533 bylo uděleno povolení ke stavbě Dolního mlýna / dnes čp. 99/. Před rokem 1567 vznikla vedle mlýna chalupa /čp. 100 / a asi 300 m severně odtud chalupa popisné číslo 118 / Novosady/. V letech 1567 – 1582 bylo na Novosadech postaveno 5 nových chalup, / dnes čp. 120 – 124 /. Okolo roku 1620 stálo již za branami 14 domů . Podle moravského historika Schwoye měli Němčice kolem roku 1790 celkem 150 domů a tím vznik a vývoj jednotlivých ulic v obci . V tomto roce za vlády císařovny Marie Terezie, bylo vydáno nařízení o úředním očíslování domů a prováděno tak, aby prvním číslem byl označen dům, který má vrchnost po levé ruce při cestě ze svého zámku do poddanské obce. A tak prvními čísly byly v Němčicích označeny domy v Horní bráně po levé straně ulice směrem k náměstí, poněvadž Němčice byly součástí panství Víceměřice – Kojetín a to až do zrušení roboty v roce 1848.

Nejnižší správní jednotkou církve je farnost . Původní farnost v Němčicích tvořili obce Němčice, Hruška, Měrovice, ale když byly postaveny kostely v Hrušce a v Měrovicích , vznikly tři farnosti a němčické farnosti zůstala jen místní obec. Z církevních památek zasluhuje pozornosti vyjmečně stavěný chrám sv. Maři Magdaleny. Stavba kostela má totiž jen malou věžičku nad hlavním oltářem, kdežto věž stojí samostatně 6 metrů severně od průčelní západní zdi kostela. Stavba kostela pochází ze 16. století . Věž byla postavena později a je majetkem obce nikoli kostela .Na Moravě se zachovalo jen 5 staveb kostela bez hlavní věže . Někteří historikové poukazují, že tyto kostely byly vystavěny v období renesance církví českobratrskou . Kalich jako symbol této církve, který snad původně vyčníval nad střechou hlavních portálů těchto kostelů, byl později za doby protireformace nahrazen dvojitým železným křížem . Pravdivost těchto údajů se historikům o Němčicích nepodařilo prokázat, ačkoli čeští bratři zde v 16. a počátkem 17. století byli až do třicetileté války .

Uměleckou a dnes i historickou cenu má křížová cesta, která byla vytvořena r. 1909 akademickým malířem a prvním českým mozaikářem, umělcem Viktorem Foerstrem bratrem známého hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstra a švagrem spisovatelky Růženy Jesenské . Podle sdělení našeho bývalého faráře P. Navrátila, který v Němčicích působil řadu let bylo Foerstrovi zaplaceno za křížovou cestu 1400 zlatých a za mozajku 240 zlatých, na tehdejší dobu značné obnosy peněz. Foestr provedl také návrh malby zdejšího chrámu, ale k jejímu provedení již nedošlo pro nějaké nedorozumění mezi ním a P. Valouškem tehdejším farářem a poslancem říšského sněmu ve Vídni.

Z období baroka zachovalo se v obci několik soch: v parku u kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1717. Poměrně mnoho soch stojí v Čechách a na Moravě z 18. stol. zobrazující sv. Jana Nepomuckého . To můžeme vysvětlit prohlášením sv. Jana z Nepomuku za svatého roku 1731 . Vedle sochy sv. Jana Nepomuckého v parku u kostela stojí mohutný kamenný kříž z roku 1740, který sloužil původně jako hřbitovní kříž, neboť za starých časů nejen u nás, ale i jinde se zemřelí pochovávali v okolí kostela . Hřbitov na nám. Komenského v prostoru nynějšího parku byl zrušen v roce 1856 a přemístěn do polí západně od obce při silnici doVíceměřic. V parku na náměstí vpravo od kamenného kříže je socha sv. Františka Xaverského, s letopočtem 1785. Poněvadž na kříži na soše sv. Fr. Xaverovského jsou nápisy vyryty tak, že z jejich vzniku a na soše sv. Fr. Xaverovského je arabský letopočet s křížkem můžeme usuzovat, že arabské číslice udávají jen rok obnovení této sochy . Z církevních soch je v Němčicích n. H. umělecky nejcenější baroková socha apoštola Judy Todeuse / tadeáše/ na nám. Palackého před radnicí . Nápis na soše je český a psaný nikoliv rytý. Pochází z roku 1884 kdy byla socha opravena nákladem obce. Pod dnešním silným nátěrem nalézá se pravděpodobně původní nápis latinský. Socha sv. Judy Tadeáše svým uměleckým provedením připomíná dílnu virtuosního sochaře Bohumila Fritchse . Byl to žák věhlasného barokního sochaře Jiřího Rafaela Donera. Svou samostatnou kariéru započal Fritchs jako sochař pro Lichnštejny, poutním kostelem na Vranově u Brna stavbou hlavniho oltáře. Další jeho 10. soch velkých a 48 soch malých je na hřbitově ve Střilkách. Tyto sochy jsou z pískovce . Formální mluva těchto soch a staré tradice svědčí o Fritaahsově autorství. Přesto souvěký písemný dokument o tom nebyl zjištěn .

K těmto památkám patří necírkevní památka “ žudr” je to hanácký dům čp. 70 s podloubím, prý byl postaven roku 1805 a přestavěn v nynější podobu / patro, omítka, střecha / roku 1909. S přírodních památek je tady Masarykova lípa zasazená v roce 1929na návrší nad tratí –“Nad Koutem”. Lípa je památka na návštěvu prvního presidenta v naší obci u příležitosti velkých vojenských manévrů v prostoru Němčice – Dřínov – Kroměříž za účasti francouzkého maršála Petaina. S toho místa sledoval president Masaryk s vojenským štábem průběh celého cvičení.

V roce 1926 bylo pořízeno 5 nových zvonů / zvon Panna Maria váha 969 kg, zvon sv. Cyrila a Metoděje 494 kg, zvon sv. Maří Magdaleny 366 kg, a zvon sv. Františka – umíráček o váze 18 kg / . Při této příležitosti vyměněn i zvonek nad kostelem a nahrazen zvonem sv. Josefa o váze 48 kg . Tyto zvony provázely farníky pouze 16 let. Za nacistické okupace 16. března 1942 byly všechny zvony sejmuty a 23. března 1942 z farnosti odvezeny . Věž zůstala prázdná 26 let . V roce 1968 veliká obětavost farníků umožnila nákladné dílo – pořízení 5ti nových zvonů ulitých firmou Franc Schiling die Sohme z Appelldu v NDR .

sv. František – umíráček o váze 20 kg s nápisem “ V hodinu smrti oroduj za nás”

Příslušníci mládeže při pobytu mimo Němčice , ať na studiích nebo v učení poznávali Sokol nejen z veřejných cvičení, ale i z jeho denní činnosti . Podle záznamu kroniky zůčastňovala se mládež slavností a veřejných vystoupení blízkých okolních sokolských jednot a v roce 1909 dokonce požádala župního náčelníka profesora Běňu z Kroměříže o informace potřebné k založení Sokola . Ovšem samo nadšení k založení jednoty nestačilo, chyběl organisátor a vedoucí osobnosti, které by se jednotě postavili do čela . Teprve příchodem pokrokového dělnictva a úřednictva nově postaveného cukrovaru v letech 1909 a 1910 mezi nimiž byli sokolští pracovníci uspíšilo se uskutečnění touhy mládeže po Sokole . Podmět k vytvoření přípravného výboru Sokola v Němčicích n. H. dal vážný cukrovaru Arnold Moudrý, dlouholetý sokolský pracovník a cvičitel přistěhovaný do Němčic 1. února 1910. Při zkoumání možností založení sokolské jednoty spojil se s učitelem Antonínem Jašou, který jako obecní tajemník znal dobře místní poměry, a sám osobní agitací získal příslib 60 ti členů, že vstoupí do tvořící se Jednoty . Přípravný výbor vypracoval stanovy, které byly na ustavující se valné hromadě 19. srpna 1911 schváleny, a tak nová tělocvičná jednota Sokol vstoupila v život s 92 členy . Zvolený výbor organizuje ihned cvičení mužů v zadní místnosti hostince “ Na pinduli” za vedení náčelníka Arnolda Moudrého. Dne 4. září téhož roku zakládá jednota ženský odbor . Protože nejsou vycvičeny cvičitelky, vede z počátku cvičení sám náčelník Moudrý . Návštěva cvičení je poměrně značná neboť cvičících mužů bylo v prvním roce průměrně 15, žen 17. Činnost jednoty v dalších letech, až do vypuknutí první světové války se rozvíjí velmi úspěšně . S cvičením dorostenců bylo započato 13. února 1912, cvičení dorostenek 9. srpna 1913 . V roce 1912 tj. rok po založení pořádá 5 veřejných cvičení a to v Měrovicích , Hrušce , Němčicích a dvě vystoupení v Tvorovicích, kde zakládá svoji první pobočku . VI. Sletu Všesokolského v Praze roku 1912 se zůčastnilo z němčické jednoty 23 členů . Brzy po založení je jednota nucena řešit naléhavě otázku cvičební místnosti . Malá místnost hostince cvičencům nestačila a muselo se cvičit na několikrát . Proto byl nejprve ustanoven stavební odbor a později 19. dubna 1913 bylo založeno družstvo pro postavení tělocvičny . Protože jednota neměla ani pozemek , ani dostatek finančních prostředků, byl vypracován a schválen návrh přístavby tělocvičného sálu k hostinci na Pinduli, kterou podle smlouvy měli financovat jednota a majitel hostince . Příprava definitivního projektu se však protahovala a další přípravy přerušila válka . Památného sletu Moravského sokolstva v Brně 28. a 29. června 1914 se zůčastnilo 43 příslušníků jednoty , kteří byli svědky předčasného ukončení sletu, po zprávě o zavraždění následníka trůnu v Sarajevě . Mobilisace, která snížila počet mužských členů jednoty o polovinu, ostré zásahy a persekuce sokola ze strany rakouských úřadů, působili skličujícím dojmem na členy výboru jednoty . Po celou dobu války cvičily jen mladé, obětavé ženy vedené Františkou Matouškovou / provdanou Brabcovou / a Františkou Balášovou / provdanou Oulehlovou /. Dokonce v březnu 1918 začala Fr. Matoušková i se cvičením mužského dorostu . Připravila jej k veřejným vystoupením v roce 1918 a na veřejném cvičení v Uhřičicích a na okrskovém cvičení v Kojetíně a župním sletu ve Zdounkách .Výbor se sešel za celou dobu války jen k 8 schůzím.

Tato nečinnost byla také předmětem kritiky na první poválečné valné hromadě konané 18.ledna 1919 . Na paměť ukončení státní nesvobody zasadila 24.dubna 1919 jednota na náměstí v Němčicích n. H. “ Lípu svobody” a 17.srpna téhož roku slavnostně odhaluje prapor jednoty . Po první světové válce byl značný příliv členstva, které ze 109 členů z roku 1918,

Stavba byla zahájena v květnu 1919 a dokončena v září téhož roku . Při slavnostním otevření konala se 18.září 1919 slavnostní akademie a 19.září den žactva a dorostu .Brzy nato získal Sokol koncesi k promítání filmů v novém sále . Část členstva nepřijala sympaticky přístavbu sálu za spoluúčasti majitele ve kterém byla jednota jen podnájemníkem . Tvrdila, že jednota mohla postavit svoji vlastní budovu i když neměla žádných finančních prostředků . Stačilo kdyby se obrátilo jen na obětavost členstva . Budoucnost dala těmto hodně za pravdu .

Postavením vlastního sálu zesílila jednota svoji činnost, a tím rázem získala i celkový kulturní, společenský a veřejný život ve vsi, který se musel tísnit v hostinci případně v nevhodných učebnách tehdejší obecné školy . 3.února 1922 převzala do ochrany menšinovou jednotu v Petrovicích u Bohumína o kterou se obětavě starala až do roku 1935, kdy byla ochranitelské povinnosti zbavena . V roce 1923 začalo se hrát pro děti loutkové divadlo, které postupně bylo velmi dobře vybaveno i pro náročnější hry . Bohužel malý počet loutkařů byl příčinou, že loutkové divadlo se neuplatnilo pronikavěji v kulturní činnosti jednot. V roce 1924 bylo započato se cvičením starších žen, v roce 1925 se cvičením starších mužů, kteří pak cvičívali pravidelně až do druhé světové války .

Cvičili i na osmém, IX a X Všesokolském sletu . V roce1925 pořádá jednota své první šibřinky, které se pak staly po řadu let nejvýznamnější společenskou zábavou , četně navštěvovanou nejen z blízkého okolí, ale i vzdálenějších míst . Desítky a sta pracovníků a několik set rukou se vždy podílelo na výzdobě sálu, která se každým rokem zlepšovala .

Koncem třetího desetiletí nastává hospodářská krize a nezaměstnanost, která má vliv na činnost jednoty . Jednota zřizuje sociální odbor, rozdává mezi postižené téměř 18 metrických centů mouky a dosahuje toho, že nikdo z postižených příslušníků jednoty nebyl po celý rok bez zaměstnání . Ovšem základní příčiny hospodářské krize jednota vyřešit nemohla .

Úroveň tělovýchovných a kulturních podniků je poměrně vysoká . Jednota Sokol je jednou z mála sokolských jednot, které v roce 1935 pořádají veřejné cvičení bez cizí pomoci, při němž se na cvičišti vystřídalo 250 cvičenců vlastní jednoty . Ve sletovém roce 1932 jednota spolu s obcí pořádá na oslavu 100. výročí narození Dr. Miroslava Tyrše řadu podniků při kterých se znovu ozvala potřeba vhodného cvičiště . Proto v roce 1935 vybudovala jednota dobrovolnou prací svého členstva a dorostu nové cvičiště na pozemku za Novosady vedle trati. Bohaté oslavy 25. let trvání jednoty v roce 1936 vyvrcholily a již na tomto novém cvičišti je uspořádán Den žactva a dorostu, při kterém dostalo žactvo novou vlajku . V radostné chvíle tohoto výročí již zasahují temné předtuchy zla z různých zahraničních jednáni našeho německého souseda i chování občanů německé národnosti u nás v Československu . Členové jednoty zůčastňují se branných kurzů, branných závodů a cvičení .Bohužel toto odhodlání k obraně vlasti bylo trpce zklamáno tz. Mnichovskou dohodou na podzim roku 1938 .

Jednota zakoupila hostinskou koncesi a zřídila v sokolovně hostinec, který vedla ve vlastní režii až do rozpuštění sokola v roce 1941 . Ačkoli jednota v roce 1938 byla pracovně silně zatížená stavbou sokolovny, nouzově cvičila v tělocvičně městské školy, důkladně se připravila a zůčastnila X. Všesokolského sletu v Praze . Vliv na německé obsazení Čech a Moravy Němci 15.března 1939 projevuje se v práci jednoty značná skleslost . V roce 1941 dochází k rozpuštění Sokola, zabavení majetku a zatčení jeho předáků a věznění v koncentračních táborech . Z naší jednoty byl zatčen František Sedláček – župní starosta a Otýlie Přivřelová – župní náčelnice . Loutkové divadlo bylo místní četnickou stanicí posláno jedné německé škole v Olomouci . / to bylo při likvidaci Sokola ./ Kino bylo sice převedeno pod ústředí německé správy, avšak zůstalo nadále v rukou sokolů . Vedení kina nejen, že udržovalo a zlepšovalo budovu a zařízení a podařilo se mu vzdor četným revisím a kontrolám, že část zisku byla ukládána na fingovanou knížku a tak byl dluh na sokolovně po skončení války o značnou částku snížen .

/ ve staré měně / na půl milionu korun . Po první poválečné valné hromadě konané 7.července 1945 je stav stabilizován na 237 členech, a je zahájena plynulá činnost i když nebylo vše bez kazů . 8. a 9. června 1946 se koná první poválečné cvičení, které ukázalo některé slabiny jako důsledek protektorátní výchovy tj. malý zájem mladšího členstva, menší ukázněnost a slabší výcvik . Miloslav Kolejka se umístňuje v přeboru ČOS jako druhý a stává se členem státního reprezentačního a olympijského družstva gymnastů . Druhého úspěchu dosahuje Miluše Oulehlová , která se stává dorostenskou mistryní republiky v krasojízdě .

Byla odkázaná jednak na sál sokolovny při hostinci “Pindula”, jednak na sál orlovny při hostinci “Lidový dům”. Před ukončením silvestrovské zábavy dne 1. ledna 1938 mezi čtvrtou a šestou hodinou vyhořela sokolovna na Pinduli do základu. Příčinou požáru byl vadný komín. Jelikož spolumajitelka sokolovny a zároveň majitelka hostince na Pinduli Anežka Matoušková, kladla při jednání o výstavbě nového sálu přemrštěné požadavky, rozhodla se tělocvičná jednota Sokol pro stavbu nové sokolovny v Masarykově ulici.

Výbor Sokola zakoupil počátkem roku 1938 pozemky a provedl akci úpisů darů a půjček na stavbu vlastní sokolovny. Tato akce měla nečekaný úspěch. Z celkového počtu 266 členů Sokola upsalo 237 na darech 92 190 korun, na půjčkách 25 000 korun.

celková doba výstavby sokolovny. Se stavební úpravou pozemku zakoupenou ve výměře 57,25 arů se započalo v dubnu 1938, slavnost kladení základního kamene se konala v květnu, a již koncem července při němčických hodech byla sokolovna slavnostně otevřena a byl v ní první kulturní podnik.
Jednota Sokol zakoupila hostinskou koncesi hostince “U lípy”, který stál za kostelem čp.72 a zřídila v sokolovně hostinec, který vedla ve vlastní režii až do rozpuštění Sokola v roce 1941.

Při výstavbě sokolovny bylo rozhodnuto, že sál bude sloužit jak kultuře ( divadlu, kinu, tanečním zábavám ), tak i tělovýchově po dobu než se zaplatí dluh na sokolovně, který po dokončení stavby a zařízení činil 357 810 Kč, pak teprve měla být vystavěna za jevištěm směrem jižním v dnešní Sokolské ulici nová tělocvična, jen pro tělovýchovu, kdežto sál měl zůstat k užívání jen pro kulturu, poněvadž tělovýchovný provoz v tělocvičně s jiným druhem činnosti je z hygienických důvodů zásadně nepřípustné. Druhá světová válka zmařila tento plán a zanechala nadále v naší obci roztříštěnou kultůru i tělovýchovu. Teprve únor 1948 a socialistické budování způsobilo radikální změny i v organizaci tělovýchovy a kultůry vůbec.

SK Němčice Jana Krejčíře čp. 327 bylo rozšířeno tak, aby vyhovovalo předepsaným požadavkům kopané. Na úpravu a rozšíření hřiště byla uzavřena sportovním klubem půjčka ve výši 4000 korun a místním nezaměstnaným členům klubu dána možnost v zimní době pracovat na úpravách hřiště, někdy i v krutém mrazu za 8 korun denně. Hřiště mělo být chloubou našeho městečka. Soustavná sportovní činnost na nově upraveném hřišti byla zahájena 27.března 1932 přátelským fotbalovým utkáním s klubem SK Haná Měrovice.

Na žádost klubu nabídla obec pro zbudování většího hřiště obecní pozemky ve Žlebě. Ty však pro vlhkost a vzdálenost od obce sportovnímu klubu nevyhovovaly. Proto SK Němčice podal obci novou žádost na pronájem pozemků na sportovní hřiště. Na základě této žádosti byla při pronájmu obecních pozemků 16.ledna 1935 dojednána úmluva s dosavadními nájemci pozemků na Trávnikách v tom smyslu, aby tyto pozemky byly pronajaty klubu. Všichni zůčastnění s plným porozuměním klubu vyhověli a obecní zastupitelstvo pak pronajalo klubu pozemky o výměře asi jeden hektar za částku asi 300 Kč za měřici na dobu 5 ti let to je celkem za 1500 Kč za tuto dobu. Obětavou prací členů a příznivců klubu se pozemky rychle změnily v rovnou plochu a kolem hřiště byl postaven plot, na jehož materiál byly upisovány dobrovolné příspěvky. Již 24.března 1935 byl na tomto novém hřišti odehrán první mistrovský zápas s klubem SK Haná Tovačov. V následujícím roce byly na hřišti postaveny šatny zakoupené od likvidujícího se klubu SK Klenovice na Hané. Takto vybudované hřiště s lavičkami po obvodu sloužilo obecenstvu po dobu téměř 20 let.

Jako další sportovní zařízení bylo vybudováno v roce 1935 tělovýchovnou jednotou Sokol letní cvičiště za Novosady. Potřebu vhodného cvičiště prosazoval cvičitelský sbor Sokola již od roku 1927 , neboť malé hřiště na zahradě hostince na Pinduli počtu cvičenců a novým směrům v základní tělesné výchově Sokola jež nedostačovalo. Proto v roce 1930 byl v Sokole ustanoven stavební odbor s konkrétním úkolem získat vhodný pozemek pro letní cvičiště, koupaliště a případně sokolovnu. Bylo jednáno s různými majiteli pozemků na Trávníku ale bezvýsledně. Teprve v roce 1932 byly zakoupeny na vybudování vhodného koupaliště pozemky od majitelů –manželů Floriána a Emilie Kyselákových čp. 8 ve výměře

31,65 arů za 14 685 Kč při potoku Žlebůvka pod železniční tratí. Vysoký projektový náklad a různé technické překážky znemožnily uskutečnění této akce. Jelikož se blížil rok 1936 tj. výročí 25 let trvání jednoty Sokol Němčice byla naléhavá otázka letního cvičiště vyřešena rozhodnutím výboru Sokola , zřídit cvičiště na pozemku zakoupeném na koupaliště. Letní cvičiště se stupňovitým hledištěm a lehkoatletickou dráhou bylo vybudováno v roce 1935 dobrovolnou prací členstva a dorostu. Příslušníky Sokola zde bylo odpracováno 2 427 hodin, mimo to na oplocení cvičiště věnovalo členstvo na darech 7 893 korun. Jeho plánovaná úprava byla dokončena v roce 1937. Byl postaven dům čp. 414 se šatnami a sprchami pro cvičence a bytem pro sokolníka.

8.srpna 1926 v rámci své slavnosti odbor národní jednoty pro severovýchodní Moravu na okruhu Němčice – Mořice – Vrchoslavice – Němčice . Podmět k založení klubu vzešel z řad mládeže v čele Rostislavem Oulehlou / mechanikem /, který již v roce 1927 jako šesnástiletý vstoupil do Českého klubu velocipedistů v Kojetíně a během dvou let získal do tohoto klubu 16 mladých lidí z Němčic . Činnost cyklistů byla zahájena v roce 1930 po poradní schůzi konané 19.ledna 1930 v hostinci na Budově . Ustavil se klub cyklistů a na valné hromadě 20.dubna 1930, kde si ustanovil pro činnost heslo “ Hni sebou, hneš světem .” Předsedou klubu byl zvolen dlouholetý člen Českého klubu velocipedistů z Vyškova Jan Marák, pošmistr v Němčicích, místopředsedou se stal Vojtěch Brabec . Již v prvním roce činnosti měl klub 32 členů z toho 8 závodníků . Prvními závodníky v silné skupině byli Kašpárek Antonín, Oulehla Rostislav, Metelka Jaroslav, v slabší Kyselák Eduard, Kyselák Vladimír, Borovička František a Zelinka Jaroslav . Dne 29.června 1930 byl cyklistickým klubem v Němčicích nad Hanou uspořádán první cyklistický závod na trati Němčice – Mořice – Pavlovice – Srbce – Vitčice – Dlouhá Ves – Vrchoslavice – Němčice . Start a cíl závodu byl na náměstí v Němčicích . Na start se sjelo 95 jezdců ze tří kategorií . Dorost na jeden okruh tj. 15 km, závodníci nováčci na tři okruhy tj. 45 km, a hlavní skupina na pět okruhů tj. 75 km .

Organizace a propagace závodu jak v místě tak v obcích kudy závodníci projížděli byla vzorná . V kategorií dorostu se naši závodníci neumístnili, protože byli výkonnostně slabší, v kategorií nováčků dojel jako druhý Oulehla Rostislav, v hlavní skupině se umístnil jako čtvrtý Kašpárek Antonín . Poněvadž se tento závod vydařil jak po stránce technické tak i finanční, byl pořádán již tradičně avšak na trati 6,3 km dlouhé nazvané “ Hanáckým okruhem” / Němčice – Mořice – Vrchoslavice – Němčice /. V roce 1935 měl cyklistický klub již 105 členů, ale přišla doba nezaměstnanosti, kdy počet členů začal ubývat, jednak odchodem na jiná pracoviště, jednak nástupem do presenční vojenské služby, která byla prodloužena na dvě léta . Činnost klubu upadala ,počet členů klesal tak, že v roce 1937 měl klub pouhých 10 příslušníků . Oživení nastává až v roce 1938 kdy byli získáni mladí členové závodníci – bratři Dvořákovi z Mořic, Aleš Zháněl, Sahánek z Viceměřic, Hrabčík z Vrchoslavic a jiní . V době okupace a za druhé světové války se omezuje činnost klubu pro nedostatek galusek, a náhradních součástek na kola . Hned po válce se stává Hanácký okruh dostaveníčkem jezdců silničářů z celé republiky, neboť tito byli u nás srdečně vítáni a pohoštěni a rádi pak vzpomínali na chvíle strávené v kamarádském duchu mezi členy nadšeného klubu . Poslední Hanácký okruh se jel 24.července 1955 .

V roce 1949 byla v Němčické sokolovně uspořádána první cyklistická akademie . První přebor v krasojízdě dorostu ČSR se konal 30.září 1950 u nás v Němčicích . Zde první přebornicí se stala naše Míla Oulehlová . V sálové cyklistice – kolové dosáhl náš oddíl největšího úspěchu v roce 1960, kdy dvojice Krejčíř Alois – Oulehla Rostislav vyhrála třetí kolo druhé ligy a tím si zajistila postup na mistrovství ČSSR, avšak v roce 1961 hrála neúspěšně tak, že sestoupila do druhé ligy .

Jelikož oddíl kopané byl odkázán sám na sebe neměl dostatek finančních prostředků a tak se brzy rozešel . V roce 1923 po založení dorostu politické strany živnostenského – obchodnické středostavovské byl učiněn bezvýsledný pokus o vytvoření fotbalové jedenáctky při této organizaci . Avšak nadšence pro kopanou neustále přibývalo . V roce 1933 mládež v čele s bratry Janem a Bohumilem Čechovými připravila cvičné hřiště malých rozměrů .

Nový sportovní klub zahájil svou činnost v roce 1931 v srpnu zdařilou dvoudenní sportovní slavností, která se pak konala tradičně v srpnu, každého roku . Dne 9.ledna 1932 uspořádal sportovní klub první karneval, který splnil po všech stránkách svůj účel . Karneval se stal pak v příštích letech tradičním kulturním podnikem plesových sezón v Němčicích .

SK Němčice se stal členem hanácké fotbalové župy a jeho sportovní činnost byla usměrněna rozlosováním mistrovských zápasů . Počáteční sportovní neúspěchy rozladily nejen členy klubu, ale i samé hráče . Avšak postupem času výkony mužstva dosáhli takové výše, že sehrané mužstvo přihlásilo se do fotbalové soutěže o putovní pohár továrníka J.A. Batě a ve skvělém vítězství získalo pohár pro rok 1932 – 1933 . V roce 1933 dalo obecní zastupitelstvo klubu souhlas nosit na sportovních dresech a na klubovní vlajce znak obce . V tomto roce na sportovních srpnových dnech poprvé vystoupila jedenáctka starých pánů . Na jaře roku 1934 se výkonnost mužstva natolik upevnila, že se stal náš klub vedoucím klubem I I I . třídy hanácké fotbalové župy . Při stále stoupající formě a výkonnosti postoupilo mužstvo v druhé polovině roku 1934 do vyšší třídy I .B. Za pět let své činnosti vykazuje klub bohatou sportovní činnost . V roce 1935 sehrálo první mužstvo 34 zápasů, z nichž bylo 21 mistrovských, 9 přátelských , 4 pohárové . Po skončení podzimního kola figuruje sportovní klub v I .B třídě hanácké fotbalové župy na pátém místě mezi deseti soupeři . Druhé B mužstvo sehrálo v roce 1935 celkem 15 zápasů mezi šesti soupeři a umístili se na čtvrtém místě . V dalších letech se výkonnost našeho sportovního klubu zlepšovala tak, že v roce 1942 se jeho první mužstvo probojovalo do I. A třídy a tím dosáhlo nejvyššího stupně svého výkonu . S dobrou úrovní kopané stouply také návštěvy fotbalových zápasů a celkový zájem o kopanou . Na příklad při mistrovském zápase s Fatrou Napajedla bylo přes 2000 platících diváků což byl za dobu deseti let trvání rekord klubu . Avšak v I. A třídě vydrželo první mužstvo SK Němčice jen jeden rok . Po roce tuhého zápolení v I. A třídě musel náš klub v důsledku velmi silné konkurence sestoupit do I. B třídy . V tehdejší I.A třídě hrály tyto kluby : Fatra Napajedla , Sparta Prostějov, Haná Prostějov, Viktorie Přerov, Slovácké Slavie Uherské Hradiště, HSK Vyškov, Podvesná, Zlín a Holešov .

Československý svaz požární ochrany / ČSPO /

Místní jednota ČSPO je nejstarší společenskou organizací v obci, neboť byla založena již v roce 1876 jako Sbor dobrovolných hasičů v Němčicích na Hané . Cílem dobrovolných hasičů bylo původně vycvičit a vychovat své členy tak, aby byli vždy připraveni nasadit všechny své síly k ochraně majetku bližního v případě požáru, povodně, katastrofy nebo neštěstí a neváhat pomoci postiženým nešťastným osudem . Sbor dobrovolných hasičů Němčice byl založen 1.května 1879. Zakladatel sboru byl tehdejší učitel obecné školy Robert Klucler, první velitel Zdražil František, čp. 49. Za dobu svého trvání se sbor zůčastnil 11 velkých zachraňovacích prací a prací při 8 povodních a pomáhal při 129 požárech .

Myslivost v naší obci se prováděla podle ověřených zpráv i ústního podání již před 100lety .

I po zrušení robot zůstala nadále výsadou bývalého majitele panství šlechtického rodu Metternichů . Prvním hajným v jeho službách byl Pouša Antonín . Jeho služba byla ztížená tím, že chycené pytláky musel vodit na správu statku do Kojetína . I když později změnil povolání pojem hajného z jeho rodiny nevymizel a jeho dceři dosud žijící Anně Oulehlové čp. 266 se obecně říkalo “Hanka Hajných”. Myslivecké společnosti, kterým byly honitby pronajímány začaly se tvořit koncem první světové války .

V katastru naší obce byl po řadu let nájemcem honitby rolník Karel Beneš čp. 24 a posledním nájemcem rolník Kyselák Karel čp. 12 . Ten v dubnu 1950 jako tehdejší myslivecký hospodář za účasti Jindřicha Floriána honebního starosty podal písemné prohlášení ve kterém se vzdal pachty společenství honitby v Němčicích s podmínkou, že tato honitba bude pronajata nově se tvořící Lidové myslivecké společnosti s názvem Myslivecké sdružení . Jeho prvním předsedou byl zvolen Mrázek Jan, řídící učitel místní národní školy . Za rok po této změně došlo na základě dohody k ustavení sloučené myslivecké společnosti – Myslivecké sdružení Němčice – Víceměřice se sídlem v Němčicích . Tato dohoda prospěla myslivosti obou obcí .

V roce 1880 byly zřízeny ke školním účelům dvě zahrádky malá štěpnice a zahrádka pro pěstování květin . Tyto zahrádky se rozprostíraly západní částí dnešní ulice Čsl. Armády v prostoru západně od ústí Sokolské ulice . Velkým propagátorem ovocnářství a sadařství v Němčicích byl učitel Antonín Jaša . Na zdejší obecné škole působil od roku 1905 jako učitel, V letech 1926 – 1936 jako řídící učitel a řadu let zastával funkci obecního tajemníka .

Řídící učitel Jaša se staral o výsadbu nevyužitých volných prostranství v obci ovocnými, užitkovými i okrasnými stromy a keři . Z jeho popudu byl vysazen hájek v Hliníku, lesní remízka pro polní zvěř na Zlámance, vysázení parčíku na Komenského nám. Na Novosadech a jinde .

Z domu obchodníka Jáhně v Horní bráně čp. 2 se úřad koncem minulého století přestěhoval do domu čp. 21 na Palackého náměstí ,odkud byl v první světové válce přemístěn do domu čp.63 na Komenského náměstí, v roce 1922 zakoupila obec v Němčicích pro poštovní úřad dům čp. 283 na Palackého náměstí od vdovy po pekaři Taufrovi za 60 000 korun . Jelikož výstavbou nové měšťanské školy v Němčicích v roce 1925 se zdejší obec značně zadlužila odprodala dům 283 s poštou Janu Marákovi, /který působil jako poštmistr v Němčicích 20 let/

Poštovní zásilky byly původně přepravovány na poštu do Němčic pravděpodobně z Kojetína po vybudování tratě Brno – Přerov pak z Nezamyslic . Teprve když po dvaceti letech provozu železnice byla zřízena zastávka v Němčicích na Hané, chodili poštovní zřízenci až pětkrát denně pro poštu k poštovním vlakům od Brna i od Přerova .Později poštovní vůz tažený koněm přijížděl denně ráno v 8 hodin / mimo neděli / pro poštu na Němčické nádraží a přijímal listovní a balíkovou poštu z poštovního vozu vlaku od Brna pro poštovní úřady Němčice, Pavlovice u Kojetína a Mořice . Večer v 18 hodin zase odvážel listovní a balíkovou poštu z těchto pošt k osobnímu vlaku od Přerova, který přijímal veškeré poštovní zásilky a odvážel do Brna, kde byli zásilky tříděny na různé směry . Od roku 1953 odváží a dováží poštovní zásilky pro zdejší poštu / denně dvakrát mimo neděli / poštovní autokurz z poštovního úřadu dříve do Kojetína v současné době do Prostějova .

Další přípravy stavby trati byly oddáleny válečnými přípravami v Rakousku a válkou s Pruskem v roce 1866 . Teprve po této válce mířily deputace z Moravských měst návštěvy císaře Františka Josefa v Brně a vyžádaly si urychlení stavby dráhy ke zmírněni bídy obyvatelstva . Úřední povolení k výstavbě a provozu nové železniční trati dostala z Vidně 11. března 1867 společnost c.k. výhradně privilegovaná dráha císaře Ferdinanda . Trať Brno – Přerov byla nazvána Ferdinandova Severní dráha. Stavební povolení udělilo C.K. místodržitelsví Brno dne 8. července 1867. Ještě téhož roku bylo započato s průkopy svahů ležících ve směru trati. Nová železniční trať byla stavěna součastně od Brna i od Přerova, a v roce 1868 byla její výstavba již v plném proudu. Jen na stavbě trati a nádraží v prostoru Nezamyslic ( jak uvádí kronika žst. Nezamyslice ) bylo zaměstnáno několik set dělníků, zedníků a různých řemeslníků z blízkého i dalekého okolí. Mostaři byli Italové a bydlili v Nezamyslicích. O práci se hlásili i děti starší 10 ti let. Vydělalo se mnoho peněz aniž by v práci zaměstnané někdo honil. Cihly byly strojově vyráběny v příležitostně zřízené cihelně na kopci asi 100 metrů vzdáleném, severně od nádraží. Kámen byl dovážen z Kobeřic, Hradčan a Dobromilic, písek z Poliček. Při velkém počtu dělníků práce pokračovala poměrně rychle, neboť základní kámen ke staniční budově v Nezamyslicích byl položen v roce 1868 a v roce 1869 byla již budova dostavěna. Stavba trati údolím a močály se prováděla tak, že se do země narážely piloty( dřevěné kůly ) a ty se zasypávaly hlínou dováženou stavebním vlakem od prokopávaných svahů po prozatímně kladených pražcích s kolejemi ( zatímní pokládky ) na nových náspech.

Výstavba železniční trati rozvířila klidný život měst a vesnic kudy procházela, ovšem zastaralé názory nepřály stavbě trati a vyvolaly celou řadu překážek, které pak ovlivnily její směr. U odboru pro udržování dráhy ve Vyškově jsou uloženy protokoly z roku 1869 zakládané na podkladě různých námitek obcí i jednotlivců, proti odstupu pozemků, proti stavbě mostů a propustí. Tato odvolání způsobila změny ve směru tratě,stavěné zbytečně klikatě. Také železniční stanice a zastávky této trati vyhýbají se obcím a městům a jsou od nich až 15 minut vzdáleny (chůzí).

Tehdy v době německého režimu a vlády Habsburků, kdy český lid byl na každém kroku pronásledován, deptán a poněmčován, užívalo se na železnici úředně německého jazyka a tak nádraží v českých krajích se stávala baštou němectví. Že tomu tak skutečně bylo i u nás ukazují výsledky úředního sčítání lidu koncem minulého století. V Nezamyslicích kde se hlásilo k německé národnosti průměrně 60 občanů, kdežto v Němčicích nebylo ani jednoho. Baštou němectví v Nezamyslicích kromě kláštera bylo také nádraží, poněvadž úředníci a zaměstnanci železniční stanice, ačkoliv původně české národnosti posílaly své děti do klášterní školy v Nezamyslicích kde bylo vyučování až do roku 1918 jen v jazyce německém a nikoliv do české školy zřízené již v roku 1861. To byl také jeden z důvodu proč české obce nepřály stavbě dráhy a nádraží.

V minulém století v letech 1821 až 1884 jak ukazují úřední obecní záznamy bylo v Němčicích stejně jako v Kojetíně a Tovačově ubytováno vojsko, zpravidla jízdní a to ne v samostatně určitých objektech, nýbrž po domech . Jako všude jinde neměli vojáci dobrou pověst pro nedůstojné chování vůči ženám a soukromému majetku. V době kdy se jednalo o výstavbu nádraží dostaly obecní úřady vyhlášku, ke stavbě kasáren v obcích kde bylo pravidelně ubytováno vojsko. Strach z ubytování vojáků na trvalo v obci s budoucím nádražím a křižovatkou tratí – vojáci po válce v roce 1866 vlaků hodně používali – to byl další důvod, že dráha nebyla v naší obci vítána. K tomu všemu ještě vojáci v červenci 1866 po bitvě u Tovačova, utábořili se v Němčicích a zavlekli sem zhoubnou choleru, která pak zle řádila i mezi civilním obyvatelstvem. Posledním a nejzávažnějším důvodem pro naše zemědělce byla ztráta pozemků potřebných pro stavbu tratě a nádraží. S výstavbou nádraží v Němčicích , byla plánovaná i trať Němčice – Prostějov – Olomouc – Šternberk podél silnice přes Pivín a Prostějov. Tato trať měla procházet němčickým katasrem přes 3 km a z důvodu toho by zabrala značnou výměru pozemků. To se zdálo našim předkům pro obec neúnosné protože zatím nechápali všechny výhody které přinese nové spojení obce se světem. Toto neuvážené rozhodnutí zabrzdilo dosavadní hospodářský vývoj Němčic téměř na půl století. Po neústupném stanovisku Němčic bylo pro nové nádraží vyhlédnuto vhodné místo na rozhraní tří obcí – Nezamyslic, Víceměřic a Dřevnovic tak, že v staniční budově byla postavena restaurace III třídy v katastru Nezamyslic, kdežto bývalá restaurace II třídy v katastru Víceměřic a blízké nákladní skladiště v katastru Dřevnovic. Tímto opatřením byly předem vyloučeny nějaké námitky těchto obcí,

Výstavba Ferdinandovy severní dráhy byla zhruba dokončena v prvním pololetí roku 1869. První osobní vlak přijel z Přerova do Nezamyslic ráno 1. července 1869, dle záznamu železniční stanice Nezamyslice.Ivanovicemi projel první vlak na zkoušku 16. srpna 1869 o 4 hodině odpoledne. Fr. Hladký autor knihy “ Pověsti města Ivanovic” ve své knize na tuto událost vzpomíná “ Na vzácnou podívanou se sešlo mnoho lidu z Ivanovic a okolí”. Veřejnosti byla otevřena dráha 30. srpna 1869, kdy byla zahájena osobní i nákladní přeprava v celé trati Brno – Přerov.

Po dokončení trati Brno – Přerov bylo v roce 1871 započato se stavbou trati Nezamyslice – Olomouc – Šternberk, která byla nazvána “Moravsko-Slezskou severní dráhou” a dána do provozu v roce 1872.

Za nepromyšlený a záporný postoj Němčic o výstavbě Severní dráhy se pak ředitelství ve Vídni obci mstilo. Po dobu 18 ti let projížděly Němčicemi osobní a nákladní vlaky bez zastávky. Lidé brzy poznali výhody dopravy po železnici ,ovšem kdo chtěl cestovat vlakem musel pěšky do Nezamyslic nebo Kojetína za každého počasí. Proto se občané dožadovali u obecního představenstva zřízení zastávky v Němčicích. Zřízení zastávky bylo častým předmětem jednání obecního výboru a obecního představenstva v Němčicích. Zachovalé zápisy ze schůzí konané v letech1881 až 1888 mají celkem 21 usnesení týkajících se železnice. Tak jako dříve obec Němčice stavělo se nyní odmítavě ředitelství drah ve Vídni, k výstavbě zastávky. Odmítalo požadavky obce a kladlo si tvrdé podmínky při povolování nových dopravních zařízení v Němčicích, které obec musela zaplatit. Delegace z obce v čele se starostou Janem Zedníčkem byla několikrát ve Vídni. Baronu Eischlerovi generálnímu inspektorovi ve Vídni věnovalo představenstvo obce diplom čestného občanství městečka Němčice za udělení nádraží. Na stavbu čekárny a úřední místnosti darovala obec několik tisíc potřebných cihel. Na výstavbu zděné čekárny 500 zlatých. Obec musela vybudovat přístupové cesty k nádraží a pod.

Konečně v roce1887 po několikaletém jednání , ředitelství Severní dráhy ve Vídni povolilo po zaplacení veškerých výloh k tomu potřebných zastavování osobních vlaků v Němčicích nad Hanou. Čekárna s výdejnou jízdenek prozatím povolena nebyla. Jízdenky se kupovaly ve vlaku. Pro vykládání nákladů bylo povoleno vybudovat jednu odbočnou slepou kolej pro postavení 12ti železničních vozů. Teprve v roce 1888 (to je po 19 letech provozu dráhy) byla zřízena v Němčicích zastávka, postavena čekárna s výdejnou jízdenek a druhá odbočná kolej pro 15 vozů, vše za úhradu obce Němčice a zájemců zdejších i nejbližšího okolí.

1887. povoleno zastavování osobních vlaků v Němčicích, postavena slepá kolej pro 12 vozů.
1888. Zřízena zastávka,vybudována druhá odbočná kolej pro 15 vozů

1925. stavba staniční budovy ing Benešem , nákladem asi 200 000 korun.

 

(započato 7. dubna 1925 ,předáno 4. listopadu 1925!!!!!)

1926. 20. července 1926 zapojeno ve stanici elektrické osvětlení.

Obecná škola je jednopatrová budova na Komenského náměstí čp. 168. Byla zbudována v letech 1896-1897 nákladem 33 000 zlatých na místě bývalého selského gruntu zakoupeného za 2 900 zlatých a rozšířena v roce1910 o přístavbu dvou učeben a dvou svobodáren pro učitele, směrem jižním v délce 14,5 metru nákladem 16 050 korun a dána do provozu 1. prosince 1910. Má nevýhodnou polohu neboť průčelí budovy je obráceno k severu a prodloužené křídlo budovy s většinou učeben směřuje k západu. Tím škola postrádá ranní a dopolední slunce. V době svého vzniku tato budova vyhovovala tehdejším hygienickým požadavkům kladených na školní budovu.

Pro stavbu a provoz budovy odkoupila obec Němčice v roce 1924 pozemky od soukromých majitelů ve výměře 118,72 arů za 89 050 korun, za chodník ke škole 13 407 korun.

Tato budova se začala stavět v roce 1925. 25.února 1925 se začalo s výkopy základů, 8.března 1925 byl položen základní kámen školy, v září 1925 byla škola již dostavěna (do nynějšího stavu). Dne 28.září 1925 byla vysvěcena a předána svému účelu. Poněvadž zdivo a omítky nebyly úplně vysušené, začalo se s vyučováním v této škole až 19.října 1925.

Historie živnostenské pokračovací školy.

Vzdělání členského dorostu živnostenského v Němčicích a okolí pečovala po první světové válce Živnostenská pokračovací škola . byla zřízena v roce 1921 z popudu živnostenského společenstva v Němčicích a za podpory obecního zastupitelstva, které na schůzi konané 6.září 1921 se usneslo podporovat zřízení Živnostenské pokračovací školy a poskytnout ji byt a otop. V roce 1921 byl otevřen první ročník této školy a vyučování zahájeno 3.listopadu 1921. Škola byla umístněna původně v budově obecné školy, od 1.října 1928 v budově měšťanky.

Živnosteské společenstvo jmenovalo pro tyto zkoušky tříčlennou zkušební komisi. Tovaryši chodívali v dřívějších dobách na zkušenou do světa. Pro tyto tovaryše byly ve velkých obcích zřízeny stravovací stanice. V Němčicích byla stravovací stanice zřízena v hostinci Na budově, kde cestující tovaryš po předložení pracovní knížky mohl přespat, dostat stravu a cestovné(kapesné) a od mistrů něco na přilepšenou aby nelajdačil. Po tříleté tovaryšské praxi mohl tovaryš žádat živnostenské společenstvo o udělení řemeslné živnosti a pak již mohl pracovat samostatně jako mistr svého řemesla.

Budova lékárny byla vystavěna v roce 1929 místním rodákem, stavitelem ing. Aloisem Benešem, podle návrhu architekta Aloise Cilce jako standartní typ moderní venkovské lékárny. Budova lékárny sloužila svému účelu 37 let a za tu dobu se zde vystřídalo pět magistrů, MrPh Chlebodár Norbert, MrPh Jindra Zdeněk, MrPh Zíma Miloš, MrPh Ondruchová Marie, MrPh Šalbe Zdeněk. Z lékárníků zde nejdéle působil MrPh Jindra Zdeněk, který v roce 1929 koupil novou lékárnu od MrPh Chlebodára a působil

Dne 23. září 1966 byla tato lékárna přemístněna do budovy nového zdravotního střediska ,

Byl založen v Němčicích na ustavující schůzi 26.září 1948. Stanovy spolku byly schváleny Zemským národním výborem v Brně výnosem 36092 ze dne 2.12.1948. Jméno “Sušil” bylo zvoleno na počest památky velikého buditele moravského a sběratele moravských národních písní Josefa Františka Sušila.Důvodem založení spolku divadelních ochotníků byla skutečnost, že po změnách v organizacích tělovýchovných spolků a zastavení činnosti Orla, vyšší náročnost na tělovýchovnou práci v Sokole došlo k úplnému ochromení ochotnické činnosti, která v minulosti právě v tělovýchovných spolcích byla na výši. V novém spolku se soustředili milovníci ochotnického divadla. Nejprve to byli členové bývalých katolických spolků, brzy však přistupovali ochotníci jiných směrů, tak že nakonec bylo dosaženo účelu shromažďovat ve spolku všechny lidi dobré vůle k vybudování dobré ochotnické scény.

V řadě dalších her byla díla našich klasiků – Josefa Kajetána Tyla, Aloise Jiráska, Klicpery, Vrchlického a jiných autorů. Od svého založení do roku 1961, kdy došlo z objektivních příčin k narušení a úplnému zastavení ochotnické činnosti v Sušile, sehrál spolek na 40 divadelních her, v mnoha případech s dvěma i třemi reprízami. Kromě toho v roce 1957 uspořádal s velkým úspěchem velký národopisný podnik “Hanácká výstava” a “ Hanáckou svajbu”.

Hráno bylo za jevištěm Lidového domu a průměrná návštěva dětí byla kolem sta na každé představení, Za léta činnosti Sušila bylo sehráno přes 60 loutkových her. Tato činnost skončila hlavně z těch příčin které vedly k ochromení činnosti Sušila / nebyl organisátor/.

Je třeba litovat, že na tomto úseku kulturní práce se vyvinula tak nepříznivá situace a jistě by dnes stálo za pokus ochotnickou činnost v Němčicích obnovit. Je faktem,že již od roku 1868 tj. téměř před sto lety, kdy je zaznamenáno první ochotnické představení pořádané tehdejším Zubrem v Němčicích, položila si tato lidová tvořivost v naší obci pevnou základnu s dlouhou řadou sehraných divadelních her a divadelní spolek Sušil tuto tradici udržoval až do roku 1961. Ovšem pokles ochotnického divadelnictví není jen v naší obci, ale je to zjev celostátní.

Národopisná tradice v Němčicích byla vždy velmi silná a živá. Jistě nebylo náhodou, že již v roce 1882 byla v Němčicích uspořádaná první národopisná hanácká výstava. Hanácký národopis žil pak hlavně v katolických spolcích mládeže – Omladině a Orlu. Projevoval se zejména pořádáním národopisných zvyků – Hanácké dožínky, přástky, mrskut, Hanácká svajba a jiné. S Hanáckou svajbou pronikli němčáci daleko za svoji obec. Vystupovali v Praze ne Svatováclavských dnech orelských v roce 1929, na Katolickém sjezdu v Praze

v Horní bráně v bytě zakladatelky Boženy Kostkové.

Po první světové válce dochází k nebývalému rozruchu družstevního podnikání. Dochází ke slučování družstev a tvoření velkých družstevních celků. Tak v roce 1921 došlo na Hané ke sloučení Konzumního družstva v Přerově s Konzumním družstvem v Olomouci v Hanácké severomoravské konzumní družstvo se správou v Olomouci. Působnost tohoto družstva se stává na okresy Olomouc, Přerov, Holešov. Činnost družstva ale neměla dlouhého trvání. Dne 31. března 1922 konala se v Prostějově valná hromada na níž splynuly Hanácké severomoravské konzumní družstvo v Olomouci a První dělnický zásobovací spolek v Prostějově v Ústřední konzumní úsporné družstvo “Budoucnost” se sídlem v Prostějově.

U nás v Němčicích byl zřízen první družstevní obchod se smíšeným zbožím v roce 1919 v Masarykově ulici v domě čp. 245 u Šebestů ,kde se prodávalo v samostatné místnosti mimo hostinec. Tento obchod byl filiálkou a pobočkou Prvního dělnického potravního a úsporného družstva v Přerově. V roce 1922 se stal vedoucím této prodejny Emil Skácel, mladý obchodní příručí z prodejny v Ivanovicích. Svým vystupováním a taktním jednáním získal nové prodejně nejen nové zákazníky, ale rozšířil i členskou základnu potravinářského družstva v Němčicích a okolí o značný počet členů. V roce 1926 si postavil v Dolní bráně jednopatrový dům čp.368 v jehož přízemí zařídil dvě prodejny. Jednu pronajal firmě Baťa jako prodejnu obuvi a druhou jako obchod se smíšeným zbožím družstvu Budoucnost v Prostějově.

Do roku 1945 byly v Němčicích celkem čtyři obchody s uhlím a dřevem. Chytilová Bohumila čp.366, Kyselák František čp.402, Zedníček Ladislav čp.29, Hospodářské družstvo čp.25. Po znárodnění dolů v roce 1945 zůstává prodej uhlí stále v soukromých rukou až do roku 1948. Největších tržeb za uhlí a dřevo dosahuje u nás firma Kalor

Od roku 1949 převzaly zásobování uhlím a dřevem od soukromých sektorů znovu zřízené kraje. Dosavadní obchody s uhlím a dřevem byly zrušeny. V Němčicích zůstala jedna prodejna v prodejních a skladovacích prostorách bývalé firmy Kalor – Kamenický s novým názvem Olomoucké uhelné sklady, sklad Němčice n.H. Reorganizací krajů v roce 1960 došlo k označení Uhelné sklady Prostějov sklad Němčice nad Hanou.

Koncem minulého století byla v němčicích jen jedna holičská oficína- provozovna v domě čp.183 v Masarykově ulici, kde pracoval František Pospíšil sám. Do té doby stříhal a holil po domech Krasický Matěj. Před první světovou válkou otevřel v Němčicích v Masarykově ulici čp.184 další živnost – holič a kadeřník Chytil František. Holič Fr. Pospíšil v první světové válce padl a jeho živnost převzal jeho bývalý pomocník Rumplík Cyril. Po návratu z československých legií po první světové válce, zařídil si holičství v pořadí třetí, Vilém Macháček na náměstí Palackého v domě čp.24 a v roce 1934 čtvrtou živnost v nynější provozovně v Dolní bráně Zedníček Rostislav jako holič, pánský a dámský kadeřník.

Po dvou letech přestal provozovat dámské kadeřnictví, neboť v té době si otevřela samostatnou živnost dámská kadeřnice Jiřina Prémová provdaná Synková na Palackého náměstí. O několik roků později si otevřeli samostatnou živnost holičství a dámské kadeřnictví manželé Šťastných a tento stav šesti holičských živností asi s 15ti kvalifikovanými pracovníky se u nás udržel až do roku 1945. V roce 1946 úmrtím holiče Cyrila Rumplíka a jeho zetě Aloise Zdráhala skončila jejich živnost.

V případě neúrody čerpalo se potom obilí na setí a na mletí z těchto zásob a obyvatelstvo bylo uchráněno nejen před hladem, ale i morem, který hlad zpravidla provázel.

Kontribučenská záložna v Němčicích vznikla z kontribučenského fondu obilního, bývalého panství Víceměřice – Kojetín jehož majitelem byla tehdy maďarsko – německá rodina Szandorf - Metternichova. Kontribučenská záložna měla původně 220 podílníků ze sedmi obcí – Němčice, Měrovice,Hruška, Stříbrnice, Popůvky, Víceměřice a Poličky, které patřily k jednomu kontribučenskému fondu se sídlem v Němčicích. Podílníky byli všichni majitelé usedlostí jejichž pozemky byly zapsány v Josefínském katastru jako orná půda.

Ještě v roce 1911 z nařízení Moravského zemského výboru byla zhotovena nová matrika v níž museli být zapsáni jako podílníci všichni majitelé pozemků nabytých od kterékoliv usedlosti.

V druhé polovině minulého století nastává na venkově nové období hospodářského podnikání rolníků a řemeslníků. K tomuto je potřeba peněz, které může nejvýhodněji zapůjčit peněžní ústav. Dosavadní Kontribučenská záložna v Němčicích neměla dostatečných finančních prostředků a proto se rozhodlo několik občanů s tehdejším starostou Janem Zedníčkem a rektorem Janem Sedláčkem v čele zřídit pro potřebu občanů, rolníků a řemeslníků z Němčic a okolí větší peněžní ústav. Tak založili v roce 1883 Rolnicko –

Proto tehdejší místní předáci pokrokového směru se rozhodli zřídit na podkladě Družstevní záložnu pro širší okruh členstva s neomezeným počtem členů. Tak 5.května 1896 byla svolána ustavující schůze na které se sešlo 24 členů, kteří projednali a zařídili vše potřebné k činnosti Občanské záložny –společnosti s ručením omezeným. Koncem roku 1896 měla Občanská záložna v Němčicích již 72 členů a 24 837 korun volných vkladů a 312 korun rezervních fondů. Stanovené úkoly plnila Občanská záložna po dobu svého trvání velmi dobře.

Po skončení první světové války v roce 1919 byl v Němčicích založen Spořitelní a záloženský spolek a tak od tohoto roku byly v Němčicích tři peněžní ústavy, které docela dobře sloužily občanstvu jak v Němčicích tak i širokému okolí. Tyto tři peněžní ústavy hospodařily až do 1. března 1943, kdy došlo ke sloučení Rolnicko Občanské záložny a Občanské záložny a Spořitelního a záloženského spolku v Němčicích v jeden peněžní ústav Hospodářskou záložnu v Němčicích, která ke dni sloučení převzala asi 12 milionů vkladů.

Zahradníček si postavil nejdříve dřevěnou boudu prodejny v Masarykově ulici v prostorách dnešních uhelných skladů, později na místě nynějšího stánku PNS . Pavelka si zařídil trafiku ve svém domě čp.271 v Horní bráně . Tyto dvě trafiky prodávaly kuřivo, kuřácké potřeby, poštovní známky a noviny, které dostávali přímo z příslušných administrací . Mimo vlastní prodej dodávaly trafiky kuřivo místním hostincům . Po skončení prodeje kuřiva na lístky po druhé světové válce prodal Zahradníček kuřiva ročně asi za 150 000 Kčs a Pavelka asi za120 000 Kčs . V současné době prodává se kuřiva v Němčicích mimo prodejní stánek také v papírnictví, potravinách, pohostinství a závodních kantinách .

Tradice chovu teplokrevných koní v Němčicích je téměř staletá . Zdejší rolníci jako zkušení chovatelé koní, snažili si vychovat koně co nejkvalitnější, a proto již v roce 1872 založili v Němčicích chovatelský spolek Sdružení chovatelů koní, který vedl také plemenné knihy chovných koní . V té době se začalo u nás plánovitým přidělováním k plemennému hřebci, chovatelských spolků . Připouštěcí stanice v Němčicích byla zřízena v prostorách bývalého zájezdního hostince čp.25 na Palackého nám. /Liďák /, její stáje stály v místě dnešního kina Oko v Dolní bráně . Když v roce 1898 byl založen spolek pro chov koní pro okres Kojetín, stanice Němčice byla jeho sídlem . Členy tohoto spolku byli chovatelé nejen Němčic a obcí tehdejšího soudního okresu Kojetín, ale i chovatelé z okrajových obcí okolních okresů Kroměříž, Vyškov, Prostějov . Okresní spolek pořádal pravidelně přehlídky a výstavy chovných klisen, hříbat, jednoročních a starších koní . Kvalitou plemenného materiálu který byl v této oblasti chován se stanice plemenných hřebců v Němčicích dělila o přední místo jen se stanicemi v Kroměříži a ve Velkém Týnci u Olomouce . Pokles chovných klisen v posledních letech nastal z důsledku socialisace zemědělství, kde traktory vytlačily nejdříve kravské potahy, později i koňské . Poslední hřebčí stanice byla v prostorách bývalých chlévů Pindule .

Hlavním důvodem pro vybudování cukrovaru v Němčicích nad Hanou bylo nejen pěstování řepy - cukrovky v úrodné nížině při řece Hané, ale také všechny trampoty, které naší zemědělci museli každoročně překonávat každoročně při odvozu a prodeji řepy do cukrovaru, které u nás vlastnila bohatá německá šlechta . Až do padesátých let minulého století převládalo v našem zemědělství tz. úhorové hospodaření, tj. hospodaření s větší režií a zvýšeným výkonem člověka sledujícího rentabilitu půdy na menší prostoře přinesla teprve cukrovka . Kdy se tato plodina u nás v Němčicích na Hané začala pěstovat nelze přesně zjistit, ale mezníkem jistě bude postavení cukrovaru v Doloplazích v roce 1849 a v Kojetíně roku 1869 . Nová plodina pozvolna měnila způsob hospodaření . Od úhoru přešlo se k pravidelnému osevnímu postupu . Rušily se u nás postupně pastviny, zrušili se i vinice v polní trati Vinohrady za hliníkem . Pěstování cukrovky přineslo našim zemědělcům i řadu potíží . S řepou do cukrovaru v Doloplazích se muselo vyjíždět z Němčic ještě v noci, neboť příjem na jedné váze byl pomalý . Mimo to řepa z Němčic n. H. a okolí mimo Doloplazy a Kojetín i do cukrovaru v Lipníku nad Bečvou, který měl pronajatou váhu na nádraží v Němčicích n.H. Po zastavení Lipnického cukrovaru měl obecní váhu pronajatou cukrovar v Kroměříži . V roce 1885 postavilo v Němčicích poblíž nádraží své vlastní váhy několik cukrovarů / Kojetín, Chropyně, Slavkov /. Váhy cukrovaru byly postaveny i ve Vrchoslavicích , Pavlovicích a jinde .

V roce 1880 vznikla v Ivanovicích na Hané snaha po založení rolnického cukrovaru v místní obci, dokonce 21.ledna 1881 slavnostně ověnčené vozy dovezly na stanoviště první stavební kámen . Stavbu cukrovaru se však podařilo kapitalistickým cukrovarníkům zmařit .

3 000 akcií s kapitálem 60 000 zlatých a povinnou dodávkou 600 000 metrických centů řepy .

Teprve na schůzi hospodářského spolku pro okres kojetínský, konaná 26.února 1908 vzešel podnět k postavení rolnického cukrovaru, našel již vhodnější odezvu a porozumění z rolnické veřejnosti . Na téže schůzi byl ustanoven přípravný výbor do jehož čela byl postaven zkušenější rolník Jan Rozkošný z Křenovic u Kojetína od roku 1887 poslanec na říšské radě ve Vídni . Pod jeho vedením byla rozvinuta široce založená akce na upisování 5 000 akcií s kapitálem dvou milionů korun rakouských a povinnou dodávku750 000q řepy.

I tuto akci chtěl cukrovarnický kartel zmařit, proto nabídl přípravnému výboru 21.února 1909 ke koupi zastaralý a nevyhovující cukrovar v Doloplazích. Ve schůzích přípravného výboru 18. dubna 1909 bylo schváleno vybudovat rolnický cukrovar v Němčicích, neboť cena pozemků nabídnutá tamějším obecním výborem byla výhodná. Je třeba zmíniti se , že tehdejší starosta František Vrána Komenského nám. čp33 se značnou měrou zasloužil o to ,že cukrovar byl postaven v Němčicích, neboť zájem o toto výrobní zařízení měl také Kojetín a Nezamyslice. Starosta Vrána Fr. nejen že nabídl pro stavbu cukrovaru své vlastní pozemky, ale pokud sám při jednání s některými majiteli pozemků narazil na nepřekonatelné překážky při výměně jejich pozemků za obecní, nabídl těmto rolníkům své vlastní pozemky v blízkosti obce, a sám si vzal nabízené obecní pozemky. O šlechetnosti jeho povahy a pevném pokrokovém smýšlení svědčí i to, že se nedal koupit německými majiteli blízkých cukrovarů a vrátil větší částku peněz ve zlatě, které mu byly za jeho nepřítomnosti dány do bytu.

Na základě úspěšně probíhající upisovací akce, byla svolána 29.června 1909 do Němčic – sídla budoucího cukrovaru ustavující valná hromada akcionářů. Na této první schůzi akcionářů z Němčic a širokého okolí byl zvolen výbor a z něho se dne 17.července téhož roku ustanovila správní rada jako vedoucí orgán nového podniku. Předsedou správní rady byl zvolen rolník Jan Rozkošný, tehdy poslanec ve Vídni. Za zásluhy o rozvoj cukrovaru v Němčicích byl postaven na nádvoří cukrovaru pomník s jeho bustou, která bohužel v deformačních padesátých letech byla odstraněna. Správní rada ve schůzi konané 5. srpna 1909 zadala pražským firmám stavbu továrních budov za cenu 401 000 Kr/ korun rakouských/ a její strojní zařízení za cenu 1 453 000 Kr s podmínkou, že nový závod předají do provozu během jednoho roku. Smlouva byla na 100% splněna a nový cukrovar zahájil první cukrovarskou kampaň 10.10.1910.

Cukernatost řepy činila necelých 16% váhy cukrovky. Za jeden metrický cent řepy platil cukrovar 2,83 Kr a za řízky požadoval 0,24 Kr . Vedení cukrovaru správně předvídalo, že po válce bude nedostatek cukru a že daleko výhodněji se bude prodávat cukr rafinovaný (bílý),proto se rozhodlo v roce 1916 rozšířit závod o rafinerii a postupně zvýšit jeho kapacitu.

Výroba pillé byla ukončena v roce 1937, concasé v roce 1938 a výroba homolí v roce1939.

V roce 1948 kdy v poúnorových událostech se všechny výrobní prostředky staly vlastnictvím všech pracujících, začíná se nová historie závodu. Zatím co v období 20 let / 1945 – 1965 /

Tak v letech 1937-1938 postupně ing. Beneš vystavěl při silnici do Měrovic potřebné skladovací prostory, dílny a garáže, zvané “dolní dílny” které se staly podkladem dnešních Stavebních strojů. V roce 1939 pracovalo již v “dolních dílnách” asi 12 lidí, v horních dílnách “forotě” asi 6 osob. V zimní době se tento počet značně zvýšil , neboť v zimě se na stavbách nepracovalo. Proto zedníci a pomocné síly přecházeli na zimní měsíce do Němčic a zde pak opravovali veškeré stavební stroje i drobný inventář ze staveb.

O dobrém rodáckém patriotismu svědčí i snaha podnikatele ing.Beneše vybudovat v rodné obci útulek pro přestárlé občany. Šlo o stavbu jednopatrové rožní budovy v nynější Fučíkově ulici naproti bývalé obecní pastoušky /nyní čp. 211 /, na kterou již byly vypracovány podrobné plány s patřičnou dokumentací. Ing. Beneš měl k výstavbě chudobince připraveno na bratrově pozemku větší množství kamene a k jeho vybavení zakoupeno veškeré nábytkové zařízení, které bylo složeno v jeho podnikových ubikacích v Přerově.

-betonové silnice Hranice – Valašské Meziříčí, Brodek – Prostějov, dálnice nad Bunčí v délce 8 km, Velké Meziříčí – Křížanov, silnice Cetechovice – Zdounky, silnice Slavkov – Vráž – Květná na Slovensku aj. Také stavby jiného druhu – vysílací stanici Dobrochov /vysílač Donau později / a tak požadavky kladené na dílny v Němčicích neustále stoupaly. V roce 1938 – 1945 firma Beneš zaměstnávala až 3 500 lidí na stavbách a 50 technických a administrativních zaměstnanců. Po skončení druhé světové války prováděla firma též opravy mostů a řece Hané u Vrchoslavic, na řece Bečvě v Přerově u elektrárny a jinde. Vlastnila bohatý strojový park, dvě nejmodernější betonovací soupravy v republice. Tyto prováděly betonáž na letišti v Přerově /Henčlov /, v případě na silnicích o šířce 7,5 metru a délce 210

Pracovní síly stále stoupaly, tak že v roce 1950 pracovalo v dílnách již asi 60 osob, v roce 1951 byl přejmenován tento závod v rámci ministerstva národní obrany na Moravostav.

V této době začal podnik mimo jiné stavbu cementárny v Hranicích, stavbu Přerovských strojíren v Přerově, avšak tuto stavbu nedokončil neboť byl pověřen úkoly vojenských staveb /letiště v Přerově aj. /. V roce 1955 přešlo ředitelství strojní stanice Moravostavu, které bylo až dosud v Přerově do Němčic a s ním i též strojní základna těžkých strojů a nákladní doprava.

Výrobní družstvo stolářů a čalouníků Universal v Prostějově byl založen jako podnik dělnické svépomoci na ustavující schůzi která se konala 5. července 1919 ve Spolkovém domě v Prostějově za účasti 25 členů. Družstvo bylo zapsáno v úředním rejstříku jako průmyslové družstvo Universal zapsané společnosti s ručením omezeným v Prostějově.

Družstevníci začali budovat znovu za velkých obětí a odříkání nový závod. Brigádnicky,svépomocí postavili krátce prodejní místnost, kancelář, ruční dílny a strojovnu s moderními stroji. V roce 1949 bylo přikročeno ke slučování soukromo-živnostenských firem. Družstvo navázalo jednání se Společenstvem stolařů a družstvem Živnodružstva v Prostějově . Teprve v roce 1950 bylo socializováno 24 živnostníků do družstva Universal, mezi nimi i dvě stolářství v Němčicích. Byly to firmy Hrabal Josef a Hrabal František, kteří za dobu čtvrt století vytvořili dobrou pověst nábytkářství ve zdejší obci.

Čabaňa Ludvík, Adamík František a Borek Hynek. Na přání zákazníků zhotovovali ze dřeva vše potřebné pro tehdejší domácnost a hospodářství od kolébky přes moučnice, dveře, okna, vrata až po rakve. Po skončení první světové války vzrůstaly v Němčicích nové živnosti stolařské, které svou činnost zaměřily nejprve na stolařské práce stavební, později se soustředily na výrobu nábytku. Po I. světové válce se přiženil do Němčic stolařský mistr Kotek Čeněk z Kojetína a zařídil si stolařství v Masarykově ulici čp.138 /Rosypal /. Pracoval v obci několik let a jelikož se mu podnikání nedařilo odstěhoval se za prací do Francie kde v roce 1966 zemřel. V roce 1919 byla v Němčicích ohlášena nová živnost Hrabal Josef stavební a nábytkové stolařství Němčice Novosady čp.97. Stolařský mistr Hrabal Josef se vyučil řemeslu v Kojetíně u mistra, který pracoval několik let ve Vídni a vyráběl na tehdejší dobu již moderní nábytek.Hrabal Josef začal svou živnost provozovat na Novosadech v domě svých rodičů s vypůjčenou hoblicí a potřebným stolařským náčiním od svého švagra Borka Hynka jehož otec byl také stolařem. Pro nával stolařských prací, které hned pro začátek získal musel si přibrat dva učně. Dílna mu nevyhovovala, byla to jen malá světnička a proto byl nucen větší kusy opracovávat v průjezdu domu a hotový nábytek vystavovat přes den na ulici, na noc v průjezdu. Tak již v roce 1919 si zakoupil od místního obchodníka Žitného Albína pozemek na Masarykově ulici a do zimy postavil jednopatrový dům čp.312.

V roce 1920 si postavil na svém dvoře malou dílnu. Poněvadž stolařských prací stále přibývalo vzal si na pomoc jednoho stolařského dělníka. Poněvadž stolařský mistr Hrabal nestačil se svými pomocníky na tyto ruční práce, dohodl se s  kojetínským známým z dob učení Drexlerem / výroba Fukarů / a pořídil si na obrábění dřeva primitivní stroje, které poháněl žentourem s kravským potahem. Po zavedení elektrického proudu v obci v roce 1922 si pořídil první nové speciální stroje na hoblování. Novým strojním zařízením snadno zhotovil cukrovaru tisíce lísek na sušení cukru.

Napočátku tohoto století mělo v Němčicích živnost pekařskou tři mistři pekaři. /Janečka , Nykl a Synek / Pekař Vincenc Nykl postavil v roce 1926 parní pekárnu, která svému účelu sloužila 4O let. V roce 1956 provedla nákladem 60 000 Kč Jednota LSD Kojetín rekonstrukci a výměnu zastaralého zařízení.

V roce 1935 bylo formálně ustanoveno hospodářské konzumní družstvo Zádruha, pro soudní okres Přerov, Kojetín, Lipník se sídlem v Přerově. Hned v prvních letech Zádruhy bylo dosaženo velkých úspěchů a její pobočka v Přerově vykoupila již v roce 1936 přes sto vagonů obilí. Nebylo však potřebných skladů. Proto bylo obilí skladováno ve stodolách, kůlnách,stájích a všude tam kde se dalo získat nějaké místo. Vedení Zádruhy v Přerově jednalo s Jednotou hospodářských družstev v Brně o postavení nutných skladištních prostor v Přerově, Kojetíně, Němčicích a Tovačově.

V Němčicích bylo dohodnuto postaviti skladiště na pozemku domu čp.25, který náležel družstvu Lidový dům. Jednota hospodářských družstev s družstvem Lidového domu uzavřela smlouvu na 7O let, po této době skladištní budovy postavené nákladem Jednoty hospodářských družstev v Brně, mají přejít bez jakékoliv náhrady na majetek družstva Lidový dům. Mimo to se Jednota hospodářských družstev zavázala platit družstvu Lidového domu roční nájem 5 000 Kč. V letech 1936 – 1937 postavila firma Bittner a Pavlovský z Prostějova skladiště o kapacitě 70 vagonů obilí,mimo sklepní místnosti pro skladování hnojiv a jiných zemědělských potřeb.

Z historie Mlýnů v Němčicích.

O vzniku Horního mlýna a jeho zániku se nám nedochovaly písemné záznamy ani zprávy. První známý majitel Horního mlýna Johann Klaudy, koupil podle záznamu v gruntovní knize uložené ve státním archivu v Janovicích u Rýmařova v roce 1606 od dolního mlynáře mlýnské složení za 1 130 moravských zlatých. Klaudy prodal mlýn i s poli i lisovnou oleje v roce 1652 za 2 400 zlatých Adamu Brančíkovi po jehož smrti 1674 syn mladší Adam Brančík s povolením panství hraběte Salma, mlýn s lisovnou oleje přestavěl. Po jeho smrti od 1. února 1714 převzal mlýn i s lisovnou oleje zeť Severin Spilka s manželkou Kateřinou nezamyslický sládek. Vykoupil od vdovy Brančíkové za 3 610 hřiven právo osmiletého užívání a dědické podíly. Po smrti Severina Spilky prodali dne 7.července1764 dědicové své podíly za 3 875,45 rýnských spoludědici Jossephu Schmiedtoidi. Od něho koupil s účinností od 1.dubna1781 za 7 500 rýnských Horní mlýn i s gruntem čp.48 dolní mlynář Joseph Špaček. Od té doby není v gruntovní knize o Horním mlýnu čp.48 žádných záznamů. Zatím se nepodařilo zjistit zda mlýn zanikl požáry, které často obec ničily, nebo že zchátralý přes sto let starý, přestavěný Horní mlýn čp.48 zboural a grunt prodal z konkurenčních důvodů ,

kupec dolní mlynář. Toto bude asi nejpravděpodobnější skutečnost. Svědčí o tom i částečně záznam Josefinského katastru rustikální selské půdy pořízený v roce 1788. V seznamu majitelů rustikální půdy v Němčicích je uvedeno pod čp.48 Kahay Anton jako majitel 13 jiter 1 180 sáhů půdy tj. 7 ha 89 arů. Zbytek původního gruntu si asi ponechal Joseph Špaček – dolní mlynář, který má v seznamu rustikální půdy Dolního mlýna čp.99 uvedenou výměru

Kahajových a na chalupě soukromně hospodaří Kahaj František s manželkou Jiřinou. Hned za domem má rozsáhlé hrazené pole o výměře 6,89 ha zemědělské půdy z toho je 5,76 orné půdy s místním názvem “ Kahajova zahrada”. Je obtékán potokem Žlebůvkou doplněný vodou z mlýnského náhonu dolního mlýna. Mohutný trám, který byl objeven v domě čp.48 při hloubení studny je pravděpodobně jedním ze zbytků starého mlýna.

Původní záznam o původním Dolním mlýnu a dnešním mlýnském náhonu z říčky Broděnka v Mlýmské ulici čp.99 máme v povolení držitele tovačovského panství k němuž Němčice patřily, Jana z Perštějna na Helfštejně. Listem daným na zámku tovačovském 24.dubna 1533 Jan z Perštejna dává svolení aby “mlynář Jan Horák postavil mlýn na tomto kopku, kterejž jide od Víceměřic k Němčicím na kterejžto vodě jest prve mlejn starši němčický a tu on má v sobě na tom ukazoru vniesti v mlejn staviet též se čtyřmi koly. Ze třemi moučnými a čtvrtým krupným”.

O držitelích tz. Dolního mlýna čp.99 není archivních dokladů. Dne 7.prosince 1800 s účinností od 1.dubna 1801 prodal tento Dolní mlýn majitel mlynář Joseph Špaček i s gruntem kanovskému a pak chřásťanskému mlynáři Václavu Čápovi a jeho manželce Johaně Kužmové dceři němčického řezníka za 12 400 rýnských. Jeho otec Václav, mlynář a výměnkář chřásťanský zemřel v 93 letech věku, u svého druhého syna Josefa, mlynáře v Hulíně čp. 232. Syn mladšího Václava, Karel Čáp se stal mistrem mlynářského cechu 12.června 1824 a převzal 7.února 1831 s manželkou Marií Kiliánovou, dcerou letošovského mlynáře od otce mlýn i s hospodářstvím. Byl prvním předsedou kontribučenské záložny. Karel Čáp vychoval 7 dětí, které vesměs se dosáhly vysokého věku a významného společenského postavení. Z nichž třeba jmenovati vrchního důlního radu Příbramských dolů Alberta Čápa, mecenáše pražského muzea a galerie umění, zakladatele 8 stipendií pro české studenty , jeho bratra JuDr Emila Čápa advokáta v Olomouci, vlasteneckého kulturního a menšinového pracovníka severomoravského

V roce 1871 předal Karel Čáp v posledních letech života / snad po mrtvici ochrnutý, zemřel 14.12.1892 /, majetek synu Bedřichovi , mlynářskému učni od 10.1.1855, tovaryši od 10.1:1858, který jej zvelebil a rozmnožil, tak že mohl dáti svým třem dcerám slušné věno. Mlynář Bedřich Čáp byl také předsedou Kontribučenské záložny a pokladníkem nové Rolnicko- Občanské záložny v Němčicích. Mlým s hospodářstvím po něm převzal syn Julius . Aby mlýn nebyl odkázán jenom na vodu z mlýnského náhonu, zavedl pohon mlýna naftovým pohonem, vybavil mlýn elektrifikací a novým zařízením. Po jeho smrti v roce 1923 obdržely tři děti z prvního manželství – Vladimír, Milada a Jiří dědické podíly a mlýn s hospodářstvím převzala a vedla vdovským právem jeho druhá manželka Bohumila Čápová.

V důsledku znárodnění byl provoz mlýna v roce 1950 úplně zastaven. Jeho majitelé pak ještě hospodařili na výměře 27,77 ha polí, jež po roce 1956 byly začleněny do místního Jednotného zemědělského družstva. JZD převzalo /vyvlastnilo/ všechny pozemky a hospodářské budovy, které sloužily jednak k uskladnění hospodářských plodin, jednak ke společnému ustájení dobytka JZD.

Jelikož cukrovka zajišťuje zemědělcům dostatek krmiva pro dobytek na celý rok, přestává se dobytek pást. Trvalým ustájením získávají rolníci hnůj, hlavně pro hnojení pozemků na řepu. Dosavadní orná půda při zvýšeném počtu pěstovaných zemědělských plodin již rolníkům nestačila. Proto se v katastru naší obce začaly rušit pastviny, vinice a zabírat doposud neobdělávaná půda. V letech 1875 – 1880 rozsáhlé louky a pastviny v našem katastru se začaly přeměňovat v úrodnou zemědělskou půdu.

Dělení půdy zemědělcům v spojených tratích na Loukách, Trávnících,Pastviskách, Žlebech , Skrzdolech a jinde provádělo obecní zastupitelstvo tak,že starosta dostal z každé trati třípodílový lán, radní dvoupodílový lán, členové zastupitelstva podílový, ostatní rolníci a chalupníci z městečka dílový,půldílový a židlíkový lán.. Část těchto pozemků, asi 320 měřic

Proto bylo nutno stojící a zapáchající vodu z polí odstranit, aby tato půda dobré bonity dávala vyšší úrodu. Uvažovalo se o založení vodního družstva a svedení vody do blízké řeky Hané, buď přímo nebo odvodňovacími příkopy. Tak v roce 1890 bylo v Němčicích založeno první vodní družstvo svépomocí rolníků a obecního zastupitelstva, jehož členy byli všichni majitelé pozemků v uvedených částech katastrů. Hlavním iniciátorem a duší celého družstva byl Kyselák František čp.14 meliorační odborník s titulem drenážní mistr, který vypracoval plány a řídil veškerou práci potřebnou k odvodnění polí. Předsedou družstva byl pravděpodobně starosta obce Zedníček Jan čp.30. Jelikož se odvodňovalo v polní trati Louky, dostalo družstvo úřední název Vodní družstvo Louky. Než se započalo s odvodňováním vlastních pozemků tj. kladením drenážních trubek do země, byl vykopán odvodňovací příkop od východního okraje městečka směrem k Měrovicím a u Dlouhovesského mlýna se zaústil do řeky Hané. Tento příkop zároveň odděloval obecní pozemky /směrem k řece Hané/, od pozemků soukromých majitelů,které se táhly směrem k silnici ke Kojetínu.

Družstvo bylo založeno v roce 1903 na základě upisovací akce mezi rolníky v Němcicích na Hané. Při této akci bylo nastávajícími členy upsáno 125 závodních podílů po 60 korunách a tak byl získán základní kapitál 7 500 korun. Podle schválených stanov přijalo družstvo na valné hromadě název Rolnické mlékařské družstvo v Němčicích zapsané společenstvo s ručením omezeným. Ředitelem družstva byl zvolen starosta obce Zedníček Jan, rolník čp.30, Předsedou Beneš Jan, rolník čp. 24, pokladní Vrána František rolník čp.143.

Po založení zakoupilo družstvo stavební parcelu , 1 čtverečný sáh za 2 koruny v Horní bráně u mostu přes potok Žlebůvku a ještě v roce 1903 zbudovalo novou mlékárnu i s potřebným provozním zařízením. Po dokončení stavby a zařízení byla mlékárna 8.prosince 1903 místním farářem P. Františkem Valouškem vysvěcena a pak začala ihned pracovat.

Z důvodu dlouhé cesty výrobku od výrobce ke spotřebiteli v dřívějších dobách, vznikla myšlenka aby se mléko zpracovávalo hospodárněji a na lepší výrobky, poněvadž jen za dobré výrobky může se dosáhnout lepších cen. To se dalo uskutečnit jen v továrnách na zpracování mléka – Mlékárnách. Myšlenky družstevního zpracování mléka na Moravě pochází z 90 let minulého století. První Rolnické mlékařské družstvo bylo založeno v Paloníně okres Šumperk roku 1893, na základě říšského zákona z 9.dubna 1873. Do první světové války v roce 1914 bylo na Moravě vybudováno 121 družstevních mlékáren. Prospívaly velice dobře a vykázaly za mléko již v roce 1913 při tehdejší ceně 14 haléřů za litr, příjem 57 milionů korun. Za I. Světové války trpěla všechna mlékařská družstva nedostatkem mléka tak, že valná část byla nucena provoz uzavřít / zastavit /, neboť prosperita byla závislá na pravidelných dostatečně velkých dodávkách mléka. Podobné potíže prodělávalo také naše rolnické mlékařské družstvo.

Mlékárna v Němčicích pracovala od roku 1903 se změnami činovníků a cen za mléko až do roku 1920. V roce 1922 byla pronajata mlékařským družstvem za 2 800 korun ročně Aloisu Kratochvílovi, který tu udržoval jen obchod s mlékem. V roce 1928 byla mlékárna pronajata Cecilii Obručové z Mořic za roční nájem 5 240 korun. Tato upravila mlékárenské zařízení na svůj náklad a začala zpracovávat mléko na mléčné výrobky. Když koncem roku 1933 vypršela její nájemní smlouva, převzalo družstvo opět provoz do vlastní režie. Vedení družstva si jasně uvědomilo, že prosperitu mlékárny v budoucnu lépe zaručí zvýšeným množstvím přijatého a zpracovaného mléka. Proto začalo získávat pro své družstvo nové členy nejen z Němčic ale i ze sousedních obcí, které dosud nedodávali mléko do mlékáren vůbec. V roce 1934 byli získáni za členy družstva zemědělci z Pavlovic, Unčic, Srbec, Dřínova, Vitčic a Vrchoslavic. V roce1935 z Dlouhé vsi a Vlčích dolů.

Z příkazu tehdejšího ministerstva zemědělství usnesla se 21.září 1941 mimořádná valná hromada Rolnického mlékařského družstva v Němčicích o dobrovolné zatímní likvidaci svého družstva. Na základě ofertní / podané / vyhlášky odkoupila Občanská záložna v Němčicích budovu mlékárny za částku 45 000 Kč /budova čp. 255 / a Rolnické mlékařské družstvo v Nezamyslicích také 21.září 1941 odkoupilo část strojů pro zvýšený provoz mlékárny za částku 53 000 korun. Zbývající část zařízení odkoupila Občanská záložna za částku 21 000 korun.

Po válce 9. Prosince 1945 usnáší se mimořádná valná hromada Rolnického mlékařského družstva zapsané společenstvo s ručením omezeným, aby bylo obnoveno právní postavení družstva v Němčicích a vydání výměru pro obnovení původní činnosti. Po více než ročním jednání oznámilo ministerstvo výživy ČSR po dohodě s ministerstvem zemědělství přípisem ze dne 19.února 1947 nevyhovět žádosti Rolnického mlékařského družstva v Němčicích o obnovení činnosti družstva, zrušení jeho likvidace a znovu otevření mlékárny z těchto důvodů: Mlékárna v Němčicích byla vyhláškou dřívějšího českomoravského svazu pro mléko a tuky zastavena k 15.říjnu 1940 pro závažné technické nedostatky a hospodářské důvody se souhlasem bývalého ministerstva zemědělství a lesnictví. Vzhledem k tomu, že provoz mlékárny byl zastaven i pro technické nedostatky a hospodářskou nadbytečnost tohoto podniku nelze na tento případ vztahovat ustanovení § 1, odstavec 1 dekretu presidenta republiky ze dne 19.května 1945 článek o neplatnosti některých majetkoprávních jednání.

Ještě více než před sto lety byla silnice Měrovice – Víceměřice polní cestou jak dokazuje úřední přípis od C.K. okresního ouřadu stavitelstva v Kroměříži ze dne 6.4.1852 adresovaný obecním úřadům. Tento spis je vlastně výkazem okresních silnic a polních cest důležitých pro veřejnost, neboť udává jejich rozdělení a délky. Pod číslem 10 je zde zapsána silnice ze Střílek přes Litenčice, Morkovice, Mořice, Němčice směřující dále k Prostějovu.

Zubr do devadesátých let, tedy téměř 30 let, byl jediným kulturním spolkem v obci, který pěstováním zpěvu, odebíráním časopisů, založením knihovny, která byla v obci jedinou, pořádáním zábav, hraním divadel a účastí na národních slavnostech velmi kladně posilovala národní uvědomění občanů. Prvá léta nebyla pro činnost spolku příznivá. Přítomnost pruských vojsk v obcích na kojetínsku po prohrané válce prusko rakouské v roce 1866 a důsledky války měli tu svůj vliv. Avšak již v roce 1868 z popudu Zubra zůčastňuje se skupina občanů v hanáckých krojích slavnostního kladení základního kamene k budově Národního divadla v Praze dne 16.května 1868. Přesný počet účastníků se nezachoval, ale jsou známi někteří účastníci – Jiříček Florian s manželkou čp.31, Matoušková Magdalena čp.34, Jiříčková Barbora čp.46 ,Oplocký čp.55.

Velmi čilý kulturní ruch se soustřeďoval v Zubru v letech 1879 – 1883 podnícený předsedou spolku učitelem Robertem Klumplerem a jednatelem – studentem práv Mořicem Heidenreichem. V roce1884 byl zvolen předsedou Zubru místní farář Josef Kubánek. Byl to bezesporu vlastenecký kněz,který svou iniciativou udržoval činnost spolku. Kubánek byl však nepřístupný novým názorům, což později vedlo k vnitřnímu rozkolu ve spolku.

26:července 1885 veřejnosti odevzdána 11 metrů vysoká zlacená socha Panny Marie, na kterou byl mezi občany vybrán značný obnos 956 zlatých a 26 krejcarů. Dopolední slavnost organizovala fara, odpolední světskou Zubr.

Dne 20.července 1890 oslavil spolek 25 let trvání Zubra. Na tehdejší poměry je zajímavé, že c.k. místodržitelství nepovolilo ozdobit hrot praporové žerdě moravskou orlicí, která musela být nahrazena lyrou. Rakouskou vládou podporované snahy o udržení a rozšíření německé nadvlády v českých zemích, vedl k stálému zostřování národnostních rozporů mezi čechy a němci. Tyto síly se projevily v roce 1894 i v Zubru, jehož někteří mladí členi se snažili uplatnit nové názory a svou pozici chtěli si posílit získáním dalších členů stejně smýšlejících z řad mládeže. Předseda Zubra farář Kubánek chtěl eliminovat /vylučovat / tyto nové proudy, že odmítal přijímat některé mladé členy. Odmítal také některé nové pracovní způsoby, navrhované MuDr Špárníkem. Tento postup měl však opačný účinek. Část mladých členů a funkcionářů ze Zubra vystoupila a založili v roce 1895, druhý čtenářsko pěvecký spolek “Občanská beseda” Tato spolková krize se projevila v následujících letech zmenšenou činností. Zubr sice pořádá 4.září 1898 oslavu Palackého, v roku 1899 vzpomínku stého výročí narození F.L.Čelakovského, v roce 1906 účastní se spolu s ostatními spolky v obci oslav K.H.Borovského, ale nebyl již iniciátorem kulturního dění ve vsi jako dříve. Svou činnost zaměřuje stále více jen na půjčování knih. V letech 1914 – 1918 omezila se činnost spolku jen na půjčování knih a pravidelné hraní divadel. Ještě později jen na půjčování knih.

Byla založena 23.června 1895 členy kteří vystoupili ze spolku Zubr pro ideové rozdíly s jeho vedením. Založením Občanské besedy vytvořila se v obci dvě střediska ,která soustřeďovala dva myšlenkové proudy. V Občanské besedě se soustředily živly pokrokové, v Zubru konzervativní. Valná hromada Zubra 11.ledna 1898 se usnesla vstoupit do ústředí katolických spolků. Koncem devadesátých let vzniklo několik nových politických stran.

V roce 1896 Katolická národní strana, v roce 1897 Strana národních socialistů, v roce 1899 Agrární strana a Křesťansko-sociální strana. Tyto vznikaly na venkově a v Němčicích vznikly až po roce 1918. V letech až do I.světové války začaly se na Moravě ostře vyhraňovat dva politické tábory – klerikální a pokrokový. Rivalita mezi Občanskou besedou a Zubrem projevovala se na poli kulturním i společenském a hospodářském. Vyhraňovala se politicky zvlášť ve volbách. Jedním z prvních činů členů Občanské besedy bylo založení Občanské záložny v roce 1896 na širší členské základně. Dosavadní Rolnicko občanská záložna od roku 1883 měla omezený počet podílů na 24, které byly převážně v rukou členů Zubra. V roce 1898 probíhaly v českých zemích oslavy stého výročí narození Fr. Palaclého. V Němčicích organizovala tyto oslavy Občanská beseda. K jejich uspořádání na 13.června musela intervenčně vymáhat povolení na okresním hejtmanství, neboť vedení obce je nechtělo povolit. 21.srpna 1898 byl vysvěcen spolkový prapor. Na slavnosti promluvil místní kaplan P.Valoušek. Právě tak jako Zubr se zůčastňoval kolporativně velké mše na svátek knížete Václava, kterého měl na praporu, tak i Občanská beseda se zůčastňovala mše na svátek Cyrila a Metoděje, kterého měla na svém praporu jako slovanské věrozvěsty.

V roce 1899 proběhly v českých zemích bouřlivé demonstrace proti vládním jazykovým nařízením. Členové Občanské besedy byly jedni z iniciátorů demonstrace proti zmíněným nařízením. Demonstrace se konala v obci dne 5.listopadu za účasti asi 600 občanů. Za zmínku stojí, že 5.července 1901 uspořádala Občanská beseda přednášku místního obvodního lékaře MuDr Břetislava Kalendy o mistru Janu Husovi – první na toto téma v Němčicích.

V roce 1906 byl pro Občanskou besedu významný tím, že většina jejich činovníků se dostává do vedení obce. V obecních volbách konaných dne 13.června zvítězila pokroková kandidátka, propagovaná besedou ve všech volebních sborech.

Spolek pomalu ztrácel na svém významu, jeho náplň převzaly jiné přitažlivější spolky. Počet členů klesá. 16.března 1939 byla svolána řádná valná hromada, která se jednomyslně usnesla o dobrovolné likvidaci spolku, pravděpodobně také proto aby předešla eventuálnímu zabavení majetku. Knihovna o 800 svazcích byla předána knihovně obecní a spolkový prapor byl uložen v místní Občanské záložně.

Po skončení války kdy v roce 1919 byly tělocvičné odbory Orla organizovány jako samostatné jednoty, konaly od roku 1920 oba spolky Orel i Omladina zpravidla společné schůze výboru a také společné podniky. Těžiště činnosti se však stále více přenášelo do Orla a tak v roce 1929 došlo k splynutí obou spolků v jednotu Orel.

Ustavující valná hromada Orla jako odboru sdružení venkovské Omladiny v Němčicích se konala 24.září 1911, tedy záhy po založení Orelstva. Přispěla k tomu jednak skutečnost, že místní katolická mládež byla již od roku 1908 organizována ve sdružení venkovské Omladiny, jednak snahy určité části zdejší mládeže po založení tělocvičného spolku. Na ustavující schůzi byl zvolen starostou Jan Holub čp.47, místostarostou Karel Šádka čp.91, jednatel František Vrána čp.33. Do jednoty se přihlásilo 29 členů. Počátky Orla nebyly bez obtíží. Jako spolková místnost a součastně tělocvična byla jednotě propůjčena jedna učebna bývalé školy (dnes mateřské školky), místnost byla nevyhovující pouze přes 2 m vysoká, tak že se mohly cvičit jen prostná a pořadová. V roce 1913 byla v této místnosti zřízena dětská opatrovna, tak že Orel zůstal bez přístřeší. Cvičilo se jen ve světničce tz. Panského hostince /čp.25 /. Mezi tím bylo jednáno s majitelem hostince – správou statků knížete Meternicha-Sándora a s nájemcem hostince arcibiskupským pivovarem v Kroměříži. Pronájmem byla získána bývalá stáj při hostinci jež byla upravena na tělocvičnu o rozměrech 13 x 5,5 metru a výšce 4 metry a jevištěm o hloubce 5 metrů. Tím byly vytvořeny podmínky pro širší činnost tělocvičnou, divadelní, vzdělávací aj.

Tyto spolkové místnosti byly slavnostně otevřeny akademií konanou 25.března 1914. Na veřejnost vystoupil odbor Orla společně s Omladinou 16.června 1912 slavností konanou v zahradě Fr. Látala čp.17 na které se střídala cvičení s čísly zpěvními a koncertními, večer se konaly Hanácké přástky, kterými jednota Orla vlastně zahájila svou bohatou folkloristickou národopisnou činnost. Dne 22.června 1913 konal se v zahradě Jana Kahaje čp. 48 okrskový Slet orelské župy, který byl vlastně prvním veřejným cvičením orelským v naší obci.Vypuknuvši I. světová válka v roce 1914 zastavila činnost Orla. V roce 1915 se objevuje na krátký čas tělocvičná činnost mužského dorostu a žen, ale pak již jakákoliv činnost přestala. Teprve 19.dubna 1918 po návratu cvičitele Klementa Trpíka z vojny bylo zahájeno pravidelné cvičení dorostenců. První poválečná valná hromada konaná 8. března 1919 vyslovila poděkování Omladině,která po dobu nečinnosti odboru spravovala jeho majetek, ale také z výnosu svých podniků splatila dluh Orla, který vznikl přístavbou spolkové místnosti.

Na této valné hromadě byly přijaty i nové stanovy podle nichž se stal odbor Orla samostatnou jednotou. Na veřejnosti po válce vystoupila jednota Orla 11. května 1919 akademií.

Na pomoc poválečným bojům na Slovensku byla vytvořena Orelská legie do které se přihlásilo z Němčic 6 členů. V roce 1919 bylo započato se cvičením žactva, v roce 1920 byl zřízen ženský dorost. Velmi dobrá byla činnost divadelní. V roce 1921 byl založen samostatný divadelní odbor a zakoupeno nové jeviště. V roce 1922 utvořen soubor Tamburačů, v roce 1925 bylo zakoupeno a začalo hrát loutkové divadlo, v roce 1927 bylo zřízeno kočovné kino. Pokračovalo se v udržování národopisných tradic. Tak v roce1924 se konaly v zahradě Anastázie Kahajové čp.48 velké dožínky, které byly doplněny Hanáckou výstavkou v místnostech školky /nyní mateřské školky /.Orelského sletu v Praze v roce 1922 se z jednoty Orla v Němčicích zůčastnilo 50 osob. Výbor jednoty se již v roce 1919 usnesl na tom aby se se správou velkostatku knížete Meternicha – Sándora jednalo o koupi hostince čp.25, ale byl to hlavně rozmach činnosti jednoty a spolu s nájemcem hostince , ale i správou panství, které donutily dát usnesení výboru reálnou skutečnost, náplň.

V roce 1929 zůčastňuje se 36 cvičenců a 50 ostatních příslušníků Orla a Lidové strany Sletu orelstva v Praze v rámci Svatováclavského milenia (tj. tisíciletého výročí úmrtí sv. Václava).

Průměrná cvičební návštěva v tomto roce celkem průměrně 63 cvičenců. Místní jednota Orla se zůčastňuje celostátní orelské akce proti zrušení Orla. Na podpisové akci schromáždila v obci 600 protestních podpisů. Připravovaná národopisná slavnost v máji byla úředně zakázána. Výroční schůze v roce 1941 konstatovala, že je v jednotě 50 mužů,40 žen , 12 dorostenců a 12 dorostenek.

1.září 1941 sehrála jednota Orla ještě divadelní představení a v listopadu je Orel německými okupačními úřady v celém území protektorátu rozpuštěn a jeho majetek zabaven.

Po únorových událostech v roce 1948 v rámci sjednocovacích snah byly i samostatná činnost

Se narodil 22.listopadu 1773 v domě čp. 117 na Novosadech. Otec Jiří byl rolník, matka Alžběta. Rod Wawruchů snad pochází ze Slovácka. Kde konal Wawruch svá studia gymnasijní není zjištěno. Filozofii studoval v Olomouci a tamtéž studoval bohoslovectví a po ukončení třetího ročníku se věnoval studiu medicíny. Studoval v Praze a byl tam také promován. Dekretem císaře ze dne 16.června 1811 byl ustanoven mimořádným docentem dějin a literatůry lékařské. Z rozhodnutí císařských byl 31.května1812 jmenován řádným profesorem patologie a nauky o lécích na universitě v Praze. Svého oblíbeného žáka Jana Evangelistu Purkyně doporučil prostřednictvím profesora Friče doktoru Rastovi v Berlíně, a tím způsobil, že se Purkyněmu dostalo stolice fiziologie ve Vratislavy.

Se narodil 20.září 1864 v domě čp.59 na Komenského nám. z rodičů Leopolda a Josefky narozené Matouškové. Otec byl rolníkem.

Narodil se 29.dubna 1866 v domě čp.27 na Komenského máměstí. Jeho otec Jan byl rolník, matka Barbora Tesařová roz .Bilínová pocházela z Hrušky. Telička vystudoval s vyznamenáním na reálce v Prostějově a v Brně. Po jednoročním studiu na učitelském ústavě v Brně se stal ve svých 19ti letech učitelem. V roce 1922 se stal ředitelem Palackého obecní školy v Přerově. Učitelskému povolání byl plně oddán. Druhou jeho láskou byla historie. Jeho archeologické sbírky značně vzrůstaly a když dosáhly 10 000 inventárních čísel, získalo je pro své muzeum město Přerov. V muzeu jsou uloženy v samostatném oddělení nazvaném “Teličkovo archeologické muzeum”. Telička při své téměř čtyřicetileté činnosti se stal uznávaným odborníkem prehistorie a o svých poznatcích jak již uvedeno nenapsal žádné pojednání. Avšak četnými populárními přednáškami šířil poznatky o životě nejstarších obyvatel naší krajiny. Zemřel v Přerově 5.ledna 1925.

Se narodil 2.dubna 1885 v domě čp.123 na Novosadech z rodičů Františka a Františky rozené Balášové. Otec byl obchodníkem a pekařským mistrem.

Fr. Taufer byl básnický talent, který byl teprve v rozletu. Zemřel v mladém věku 30ti let.

V roce 1914 narukoval do I.světové války a již 10.září téhož roku přešel do ruského zajetí. Jako zajatec pracoval na Sibiři a vrátil se s posledním transportem legionářů až v roce 1922. Po návratu se dále vzdělával. Ještě v roce 1922 vstoupil na umělecko-průmyslovou školu v Praze na oddělení prof. Mařatky. Po dokončení studia pracoval jako samostatný výtvarný umělec, člen syndigátu výtvarných umělců. V roce 1941 jako člen ilegální odbojové skupiny byl gestapem zatčen a uvězněn. Po osvobození v roce 1947 odešel do Karlových Varů jako instruktor učňů v oboru technického porcelánu. Později pracoval v Nové roli v továrně Bohemia jako vedoucí dekorativního oddělení. Poslední jeho velkou prací před smrtí byla socha sv. Vojtěcha pro kostel tohoto patrona ve Vojtěžské ulici v Praze.

OSTATKY patřily především mládeži. Před ostatkama si vyžádala mládež od obce tz. Právo ostatkové. Přes tyto dny byla mládež jedinou výkonnou mocí. Kdo se něčím provinil, byl předveden před ostatkové právo a byl tázán: Jak chceš být trestán, jestli na zlatě nebo na gatě? Když na gatě tak mu vyplatili cajrou na zadek za zvuků hudby. Po celé ostatky musela mládež právo hlídat aby ho nikdo neukradl. Ovšem stárci nejraději viděli když byl postižený trestán na zlatě,neboť celková suma kterou vybrali, byla potom při zábavě propita.

SVADBA bývala jednou z největších slavností Hané. O udržení národopisných zvyků v Němčicích staral se spolek divadelních ochotníků Sušil, který v roce 1957 znovu oživil tento krásný zvyk. Svatebčané s ženichem jedou nejdříve k domu nevěsty, kde dohazovač oznámí rodičům nevěsty , že jim přivezl ženicha. Ženich potom prosí rodiče aby mu daly svoji dceru za ženu. Nevěsta se loučí s rodiči a s příbuznými nastupuje do kočáru. Kočár s ženichem je tažen třemi páry vraných koní, kočár nevěsty třemi páry běloušů. U domu nevěsty se přidává ještě vůz s její výbavou. Odtud se jede do kostela a z kostela pak do domu ženicha. Cestou je tz. zalikování, když kuchařky přehradí cestu a žádají výkupné. Celý průvod pak uzavírá páté kolo u vozu. V domě ženicha je pak vlastní slavnost. Starší družba přivádí mezi svatebčany nevěstu. Provádí se zvyk házení do žita, kdy svatebčané dávají novomanželům svatební dary. Házejí do ošatky peníze a pronášejí svá přání novomanželům.

HANÁCKÝ KROJ v Němčicích nad Hanou

Z této sloky staré hanácké písně vyznívá a vysvítá, že se na Hané poměrně dlouho nosil kroj. V jiných krajích byl již kroj odložen a lidé chodili po městsku. Hanáci setrvávali na svém obyčeji. Zbytky kroje se nosily ještě na počátku našeho století. Nyní své kroje oblékají jen při národopisných slavnostech. Dříve než si něco řekneme o kroji , řekněme si co je vlastně Haná. Řeka Haná se v listinách z roku 1183 uvádí pod jménem Hona. Zda údolí kolem řeky dostávalo název po ní,těžko říci.Je možné že tomu bylo i naopak. Haná v širším slova smysl se rozumí kraj od Bludova k Napajedlům, v uzším slova smyslu kraj od Holešova k Vyškovu.

Boty vysoké černé holínky, pod kolena skrojené. Kalhoty žluté, těsně přiléhající z kozí kůže, které zasahují do bot. Pás široký kožený vybíjený nebo husími brky zdobený, často uprostřed vyšíván hedvábím. Vesta – kordulka z černého sukna vyšívaná konopným plátnem podšitá.Límec vysoko prošívaný se zapíná na žluté knoflíky. Košile má široké rukávy u zápěstí přeložené v manžety, žlutě vyšívané. Límec košile u krku vyšitý a přeložený na límec kordulky. Nárameníky u košile jsou též žlutě vyšívané. Klobouk černý široký s černou sametkou a ozdobený housenkou, červeně-bílou žinýlkou kolem střechy. Na krku hedbávný šátek uvázaný na suk. V zimě se nosila beranice nebo aksamitka zdobená smitkem /střapec a stříbrné nitky/. Plášť se nosil na velké slavnosti a cesty. Byl z modrého sukna s límcem hustě vroubkovaným. Za pasem se nosil lipský červený květovaný šátek nebo kapesník.

Košile z pěkného plátna na oplečí bohatě vyšívaná, obyčejně žlutě, šněrovala se červenou pentlí. Rukávce ve svátek z tenkého plátna, na všední den z domácího režného. Sváteční rukávce byly na léto krátké, na zimu pod kabátek nebo kožich dlouhé. Byly vyzdobeny žlutě vyšívanými nárameníky. Límečky byly ponejvíce černé. Kordulky byly střiženy tak aby bylo vidět oplečí. Kolem krku byl límeček z téže látky, přišitý jako ozdoba. Sukně – fěrtochy šily se buď černé nebo bílé.Černé byly z černého plátna a říkalo se jim blyšťáky. Bílé byly z batistového hedvábí. Fěrtoch se skládal z rolky, vzadu místo šňůrek byly pentle,kterými se fěrtoch zavazoval a které se svazovaly v mašli. Konce mašle sahaly dole zároveň s fěrtochem.

Městečko Němčice /ve starých listinách “zelené nebo pod zeleným hájem” zaznamenané / náleží k nejstarším osadám naší Moravy. Jméno “zelené” či “pod zeleným hájem” dostaly bez pochyby od hájku, který skutečně nad městečkem byl, neboť pole kde byl, až po dnešní den “za hékem” /hájkem/ se nazývá. Že Němčice, jedna z nejstarších osad Moravy jest, dosvědčují mnohé důležité okolnosti. Založením nového hliníku v místech již zmíněného háje nalezeno tam velké množství starých popelnic /uren / svědectví to, že háj hned v pohanských dobách, tedy před 9. stoletím za staroslovanské pohřebiště byl, kde se naši drazí předkové buď jen z městečka, buď z celého širšího okolí k pohřebním žertvám scházeli.

Každý jistě by řekl, že Němčice musely již dlouhou dobu před ujatím křesťanství založeny býti, aby tak veliká spousta popelnic nahromadila, neboť po přijetí křesťanství upalování mrtvol přestalo a tím potřeba popelnic minula. Poněvadž Němčice nejsou Velehradu tak vzdálené a krajiny okolní /Hostýn, Dědice/ první svatými slovanskými apoštoly Cyrrilem a Methodějem navštěvované byly, možno s jistotou tvrditi, že i ony byly mezi osadami prvními, které křest svatý od těchto přijaly, že tudíž ku konci 9. století křesťanskými byly. Ona spousta popelnic byla zajisté nejméně dvou, ano i třistaleté práce před cyrilometodějská. Dejme tomu , že konec pohanství učiněn teprve v roku 600 tož možno s jistotou říci, že Němčice již roku 600 nebo již dříve stávaly.

Vesnické sídliště Němčice vzniklo v dávné minulosti, kdy u nás převládaly návesní typy vesnic. Původní sídliště Němčice tvořilo jen prostornou náves tvaru trojúhelníka, tj. vlastně dnešní náměstí. Tento prostor byl vytvořen obydlím zemědělců a sloužil společnému vlastnictví dobytka i polní úrody. V době klidu sloužila náves společné zemědělské výrobě, kdežto v době války byla společným útočištěm při nenadálé obraně vesnice.

Náves v Němčicích byla uzavřena dvěma branami, jak nám dosud ukazují názvy: Horní brána ,Dolní brána, Zábraní. Brány byly na noc uzavírány a obec tím chráněna před zločinnými živly – zloději, žháři, výtržníky a jinými nebezpečnými živly. Brány byly stavěny z důvodů bezpečnostních, zdravotních a obranných. V době nakažlivých chorob, zejména moru, bylo možno obec uzavřít a u bran kontrolovat podezřelé cizí osoby, zvláště potulné a tak zamezit zavlečení nemoci do obce.

V městech byly brány ukončené věžemi. Toho nebylo v městečkách a dědinách.Tam stály pouze brány bez věží. Brány původně mohly být jenom ze dřeva, později z pevného zdiva, jak nám ukazuje obraz poslední dědinské brány na střední Moravě v Rokytnici /zbourána 12.1.1937/. O branách na dědinách se zachovaly písemné zprávy už ve středověku.Jedna z nich popisuje vraždu, která se udála o hodech na sv. Maří Magdalénu v Němčicích nad Hanou v období 1425 – 1450. Tehdy byly Němčice ještě ves, jak se v citované souvěké zprávě uvádí a místo vraždy bylo před branou němčickou. Zabitý pocházel z Dřínova a vrahem byl občan ze Srbec.

Cituji zprávu: V druhé čtvrti XV. Věku jednalo vrchní právo v Olomouci, menší právo v Tovačově a dědinská práva ve Věrovanech aLobodicích o zastřelení šípem ze samostřelu před branou v Němčicích, které tehdy byly ještě dědinou. Markéta z Dřínového /dnešního Dřínova / žalovala na Pavla Nevčasa a na Jana , syna jeho, že syna jejího vlastního jménem Matěje zabili. A navrhla dva svědky, kteří ze Srbec, vypověděli, že na svatou Maří Majdalenu šli z Němčic z hodů, že Jan Pavla Nevčasa syn, napínal před branou svůj samostřel, že Marketin syn Matěj, uzřev to, také ihned svůj samostřel napjal, že oba udeřili a stiskli, a že v tom Jan, syn Pavla Nevčasa, zastřelil Matěje syna Markety. Ale proti této žalobě učinil odpor Pavel Nevčas se svým synem Janem a navrhli ze své strany tři svědky . Nejstarší z nich vypovídal jménem všech, že na svatou Maří Majdalenu , když šli z Němčic, Pavel Nevčas přidal se k nim, že s nimi šel před ves, až k sadu prostřednímu,že vyšel k nim jistý Koleso, odvolal Pavla Nevčasa od nich a mluvil s ním, že potom Matěj, syn Markety, vyšel před bránu němčickou a napínal svůj samostřel, že Pavel Nevčasa uzřev to , šel k němu a prosil ho, aby nenapínal, že však Matěj přesto napjal na Pavlova syna Jana , že v tom Pavel popadl Matěji samostřel a šíp mu ze samostřelu strhl, že Matěj, dobyv kordu, porazil Pavla Nevčasa na zem, že Jan Pavlův syn, přiběhl s napjatým samostřelem a vida, že mu Matěj otce porazil, zastřelil Matěje nad poraženým svým otcem.

Toho roku ztěžovali si poddaní z Němčic a Měrovic panu Janovi z Perštějna, že duchovních správců nemohou na obě fary, měrovskou a němčickou dostati, protože jsou při jejich farách malé užitky a že se na to nemohou kněží vychovati. Poddaným je velice nepříležité, že o křty a jiná posluhování svátostmi kostelními musejí choditi do jiných dědin. Proto se snesli, aby užitky obojí fary byly obráceny k faře němčické a aby obě dědiny měly v Němčicích společného faráře. Pán z Perštejna jim dovolil, aby si chovali v Němčicích faráře a dávali mu desátky i z Měrovic. Kněz němčický bude povinen posluhovat také měrovským.

Od sv. Jiří r. 1569 dosadil na němčickou faru kněze biskup Vilém Prusinovský, ale farář asi místa toho nepřijal. Proto dovolit téhož roku listem daným v pondělí po neděli květné v polském městě Lublině, aby pan Václav Haugvic z Biskupic dosadil na faru kněze Daniela Uničovského. Jelikož sám biskup byl žádán o svolení, aby ten nebo jiný kněz byl na faru dosazen, lze se domnívati, že již tou dobou bylo v Němčicích dosti nekatolíků. Kdo byl farářem roku 1571 nevíme. Biskup Prusinovský volá jej , aby přijel k němu do Kroměříže na rozmluvu. Roku 1676 jmenuje se farář Matěj, před ním roku 1572 se uvádí farářem kněz Brikci. R. 1582 měli v Němčicích faráře nekatolického jehož jména neznáme. Biskup Pavlovský zasazoval se o jeho odstranění, čehož také dosáhl. Sám sliboval, že od sv. Vavřince dosadí do Němčic pravověrného faráře. Ale nestalo se tak, z nedostatku katolického kněžstva. Pavlovský nařídil ve čtvrtek po sv. Vavřinci aby kojetínský farář Stanislav vykonával služby boží v kostele němčickém každou třetí neděli, a kdyby osadníkům nastala nutná potřeba aby sami jezdili za ním do Kojetína. Koncem srpna němčičtí sami již poháněli biskupa, aby jich nenechával bez duchovního správce. Omlouval se jim Pavlovský, že pro nedostatek pořádných kněží nemohl jim vyhověti, jak sám chtěl. Teprve v říjnu dosadil do Němčic kněze Jana Křenovského, který dotud pobýval v nějakém kněžském úřadě v Olomouci.

R 1606 vzpomíná se luteránský kazatel němčický Daniel Příhradný. O jiných po něm nevíme. Roku 1635 dosazen na faru katolický farář Jan Tvardovský /snad Polák/, který setrval v Němčicích jen 5 let. Roku 1640 jmenuje se farním administrátorem šternberský augustián Matěj Gelasius Vadovský , rodák z polských Vadovic. Ten odešel r. 1644 do Tovačova a fara němčická byla až roku 1649 obsazena farářem Františkem Webrem.

Léta Páně 1741 dne 17.dubna neopatrností při sušení konopí, vypukl v Němčicích požár, jemuž podlehlo celé městečko až na domky za branou. I krytba kostela shořela a zvony se rozlily. Téhož roku byl kostel pokryt břidlicí.

V každé vesnici byla na návsi trdlice ustavičně vystavena, jejíž nohy v zemi zakopány nebo zazděny byly. Taková trdlice sestávala se ze dvou dílů, jejížto spodní díl pořáde byl v zemi, kdežto hořejší mohl se vyzdvihnouti. Uprostřed té trdlice byla jedna větší díra na krk a dvě menší na ruce vyřezány, a tak ubohá, k tomuto trestu odsouzená ženská, když se hořejší díl trdlice nahoru vyzvedl, musila svůj krk i ruce do děr k tomu určených vstrčiti, když se hořejší díl trdlice na krk a ruce přitiskl, a ona teď dle libosti úředníkovy veřejně na návsi v trdlici zamčena kolik hodin, ba i celé půldny stráviti musila.

Ze všech těchto “milých a vzácných” hostů utkvěli v paměti obyvatelstvu němčickému Švarcenberkovi huláni a sice vysvítá to ze zápisné knihy obce Němčic, kde jakýsi Dominik Kratochvíl, radní písař, zaznamenává “léta Páně 1827 dne 4.dubna o půl jedenácté hodině při poledním vyhořelo městečko Němčice. Toho času byli zde huláni od Švarcenberk Holanskýho regementu, kteří hned od r.1821 zde byli. Byla při nich jistá vdova wachmeistrova Laudonin, která pro oficíry holansky vařila a ta skrz nepozorlivost z masným, zapálila, byla v No 23 u Franze Přivřela, který toho času na hospodě v Citově arendatorem byl. Ten oheň přes dvě hodiny trval, protože větru nebylo. Toho času bylo sousedstvo krom několika všichni Asecurirovani aneb na oheň ujištěni v První Rakouské ohně ujištěnosti ve Vídni, některý na 50 Fl C.M pak 100 Fl, na 150 a 200 Fl a i taky wic a podle toho zas od tej Ujištěnosti obdarováni byli a krom toho bonifikaci od Země Pána tako obdrželi.

Z Vlastivědy moravské z roku 1930

Kromě velkého požáru v r.1827 jsou v minulém století zaznamenány ještě tyto velké požáry: v r.1849 velkým požárem vyhořelo 31 domů a 27 stodol, v r. 1850 a 1851 byly čtyři velké požáry, takže za tato dvě léta z 80 selských usedlostí zůstalo neporušeno jen 11.

kteří zde leželi od 1. března do června r.1852. Jiný dokument uvádí, že v roce 1855 od 7. května do září v Němčicích bylo 182 dragounů 4.eskadrony 2.pluku krále Ludvíka Bavorského. Bez vojska jistě nebyly Němčice ani za války v roce 1866. Ještě v záznamu z května 1884 se setkáváme ze zápisem, že všechny horní místnosti radnice jsou zabrány pro sklad vojska, které bylo v obci ubytováno.

Vojsko cvičívalo na pozemcích dosud zvaných Rajčuda /Reihschule – jízdárna/. Avšak v roce 1883 žádá hejtmanství obecní výbor, aby 4 eskadroně (číslo pluku není uvedeno) bylo na jízdáreň pronajato jeteliště na Dolním Trávníku. “Velitelství kromě jeteliště chce též 8 jiter (4,6ha) pastviska použít k otáčení”. Pozemek byl pronajat na 2 roky za 2 850 zlatých s podmínkou, že “obec si zbytky jetele může ve svůj prospěch podržeti”.

1875 postavena na Palackého náměstí na místě staré radnice jednopatrová “Obecní budova”

1883 zřízena v obci dvě mláticí družstva, která zakoupila mláticí stroje. Členové družstva si

na výrobu perleťových knoflíků.

1897 postavena nová budova obecné školy na Komenského náměstí čp.168.

1926 zřízena prodejna a správkárna obuvi zlínské firmy Baťa v Dolní bráně čp.368.

1929 místní spolek mládeže TJ Orel vystupovaly s “Hanáckou svajbó” na Svatováclavských

zastupitelstvo na dobu 5 let za 300 Kč za měřici.

1947 ustanovena v obci místní organizace ČSM (Československý svaz mládeže).

1925. zahájena výstavba nové měšťanské školy v Němčicích

8.3.1925 slavnostní položení základního kamene ke stavbě měšťanské školy

1868. zůčastnila se skupina občanů v hanáckých krojích v Praze slavnostního kladení

30.6.1970 krajský národní výbor v Brně stanovil od 30.6.1970 orgán státní moci v Němčicích

1938. slavnostně otevřena nová sokolovna vybudovaná jednotou Sokol.

1921. obecní zastupitelstvo se vyslovilo pro úplnou osmiletou návštěvu školní a zrušení

1920. slavnostní otevření nové sokolovny na “Pinduli”.

1949. postátněna soukromá mateřská škola s opatrovnou dětí. (bývalé sestřičky

1938. o 22 hodině vyhlášena státním rozhlasem mobilizace.

1920. obecní zastupitelstvo odhlasovalo stavbu měšťanské školy /15 hlasů pro, 4 proti

1949. po deseti letech zrušen v celém státě přídělový systém, zrušeny lístky na mouku,

oslavilo vyhlášení samostatnosti československého státu. Slavnostní projev měl

28.10.1968 v den 5O.výročí vzniku ČSR v 15 hodin rozeznělo se 5 nových zvonů zakoupe-